Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 7 C 26/2016, ze dne 20. 5. 2020:
Dle usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 19/96 -58 ze dne 31. 1. 1996, platí, že„ Usnesení dle § 175k odst. 2 OSŘ (pozn. soudu: nyní ust. § 170 z. ř. s.), kterým se odkazuje dědic, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, je namístě jen když vzhledem k dědickému titulu, od kterého své právo odvozuje a vzhledem k obsahu žaloby, jejíž podání mu má být uloženo, se na základě tohoto postupu v případě úspěchu stane dědicem.“
Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015, platí, že„ Pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli, případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie nebo udělení milosti. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán. Jestliže však takové rozhodnutí vydáno nebylo, posoudí si soud tuto otázku sám jako otázku předběžnou.“
Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015, platí, že„ O zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy může jít pouze v případě jednání, jímž se dědic snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele.“
Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018, platí, že„ Ustanovení § 469 obč. zák. i ustanovení § 1481 o.z. upravují institut tzv. dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí. Právní úprava podle uvedených předpisů není stejná. Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 v ustanoveních § 1481 a § 1482 jednak konkretizoval a rozšířil důvody dědické nezpůsobilosti dříve upravené v obč. zák., jednak dřívější důvod„ kdo se dopustil úmyslného trestného činu….“, nově formuloval:„ kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu….“; tato formulace by měla odstranit především pochybnosti, zda i osoby trestně neodpovědné (pro nedostatek věku nebo nepříčetnost v době, kdy k činu došlo) jsou z dědění vyloučeny. Odlišně je upraveny také okruh osob, proti kterým směřuje konkrétní čin, a prominutí (odpuštění) závadného chování, které způsobilo dědickou nezpůsobilost, zůstavitelem. Zatímco dřívější úprava v tomto směru počítala kromě zůstavitele a jeho manžela pouze s rodiči zůstavitele nebo jeho dětmi a umožňovala odpuštění, aniž by byl stanoven způsob takového odpuštění (z toho bylo judikaturou dovozováno, že se tak může stát i konkludentně), nová právní úprava rozšířila tento okruh osob (kromě zůstavitele a jeho manžela) také na zůstavitelovy předky a jeho potomky a zakotvila výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve vztahu k němu nebo k vyjmenovaným osobám potencionální dědic dopustil.“
Soud nejprve uvádí, že žaloba podaná účastníkem řízení o pozůstalosti na základě odkazu učiněného soudem v tomto řízení podle ust. § 170 z. ř. s. není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ust. § 80 o. s. ř., naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Postavení strany žalující v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu v rámci řízení o pozůstalosti, tj. usnesením zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], právní moc dne [datum], kterým bylo žalobkyni uloženo, aby podala žalobu na určení, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli, a to ve lhůtě 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu již dne [datum], byla žaloba podána ve lhůtě, tj. včasně. Námitku promlčení vznesenou žalovaným tak soud shledal nedůvodnou.
S ohledem na shora provedené dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný dlouhodobě neplnil své rodičovské povinnosti, resp. po smrti matky zůstavitele a žalobkyně v roce [rok] ani nezapočal plnit svou vyživovací povinnost vůči zůstaviteli, který v té době studoval střední školu a zcela zjevně tak nebyl schopen se sám živit. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný se od smrti matky zůstavitele a žalobkyně v roce [rok] až do roku [rok] o žalovaného nezajímal, neposkytoval mu žádné zázemí, ať už finanční, psychické nebo rodinné, neplatil mu ničeho a nechal ho tak„ napospas osudu“. Soud v dané věci zdůrazňuje, že nepřezkoumával závěry konečného rozhodnutí v řízení o určení výše výživného, když z tohoto v souladu s ust. § 135 o. s. ř. vycházel, nevzal tedy v potaz tvrzení žalovaného, že zůstavitel nestudoval řádně a neměla tedy být žalovanému uložena povinnost hradit mu výživné. Naopak přihlédl k tomu, že žalovaný uhradil dlužné výživné zůstaviteli až v rámci exekučního řízení. Ač má soud za prokázané, že žalovaný uváděl, že se na výchovu dětí„ necítil“, nezbavuje ho to jeho rodičovské zodpovědnosti, resp. vyživovací povinnosti vůči osvojenému zůstaviteli, který nebyl schopen se sám živit. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaný se k zůstaviteli choval minimálně v rozporu s dobrými mravy, když mu ztěžoval již tak nelehký život. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že zůstavitel se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, když neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat, zaopatřovat a starat se o zůstavitele (analogicky ust. § 213 tehdejšího trestního zákona), neboť naplnění této skutkové podstaty nevyžaduje, aby výživné bylo stanoveno rozhodnutím soudu. Soud v této souvislosti upozorňuje, že„ Zanedbáním povinné výživy ve smyslu § 213 tr. zák. se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a čistotu, vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj ve smyslu § 33 odst. 1 zák. o rodině.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 27. 3. 1981 sp. zn. 11 Tz 9/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 4-5/1982, pod R 26/1982 tr.). Soud dále zdůrazňuje, že by bylo naopak proti dobrým mravům, kdyby žalovaný byl jediným dědicem po zůstaviteli, když žalovaný ho odvrhl, nestaral se o něj, neposkytoval mu žádné zázemí, ani mu neplatil výživné, ale naopak mu ztěžoval život, a navíc v situaci, kdy zůstavitel opakovaně, konstantně a zcela jasně si nepřál, aby po něm žalovaný dědil, ale aby po něm dědila žalobkyně, která mu jako jediná„ zbyla“ z rozpadlé rodiny. Soud tak na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že na straně žalovaného byl naplněn zákonný předpoklad dědické nezpůsobilosti ve smyslu ust. § 1481 o. z., a žalobě proto zcela vyhověl, když určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.