Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 754/2018, ze dne 15. 10. 2018:
Dosavadní judikaturní praxe přitom vychází ze závěru, že zákonodárce neupravil v o.z. pro dědickou nezpůsobilost obdobnou výjimku jako pro pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, což vždy pro konkrétní věc a soudem posuzované chování vůči zůstaviteli znamená, že je třeba věc posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017).Dále je dovozováno, že jestliže k chování potencionálního dědice došlo ještě za účinnosti obč. zák., posuzování jeho činů nyní podle ustanovení § 1481 o.z. by znamenalo pravou zpětnou účinnost nového právního předpisu – dědická nezpůsobilost podle nového právního předpisu by byla dovozována z činu, který v době, kdy k němu došlo, dědickou nezpůsobilost nezaložil. Uvedené v projednávané věci znamená, že se soudy při posuzování činů J. K., ke kterým došlo před 1.1.2014, neměly zabývat otázkou, zda se jednalo o činy povahy úmyslného trestného činu, neboť bylo třeba posoudit, zda těmito činy došlo ke spáchání úmyslného trestného činu (bez ohledu na to, zda byl za čin odsouzen či nikoliv).
Nicméně vzhledem k tomu, že (jak vyplývá z výše uvedeného) k naplnění zákonného důvodu dědické nezpůsobilosti podle stávající právní úpravy již není nutné spáchání úmyslného trestného činu proti některé z uvedených osob, nýbrž „postačí“, dopustí-li se potenciální dědic činu naplňujícího povahu úmyslného trestného činu, a vzhledem k tomu, že soud odvolací (i soud prvního stupně) správně shledal, že v posuzované věci činy pozůstalého syna J. K. (vyjma činu „pomluvy“, ke kterému mělo dojít po smrti zůstavitele, a tudíž již pojmově je v tomto případě vyloučeno chování zakládající dědickou nezpůsobilost) nedosahovaly povahy úmyslného trestného činu, dovolací soud přihlédl k tomu, že není (logicky) možné dovodit ani spáchání úmyslného trestného činu J. K. vůči zůstaviteli. Jinými slovy, byl-li pozůstalý syn J. K. shledán dědicky způsobilým podle o.z., tím spíše by byl shledán dědicky způsobilým i dle obč. zák.
Na základě zhodnocení všech okolností případu proto dospěl dovolací soud k tomu, že ačkoliv odvolací soud učinil závěr o dědické způsobilosti J. K. výlučně ve smyslu ustanovení § 1481 o.z., je usnesení o tom, že se s ním v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli bude nadále jednat (jako s dědicem ze zákona), v konečném důsledku správné, a to včetně „výslovného vyjádření“ tohoto závěru ve výroku rozhodnutí soudu.
K tomu je třeba poznamenat, že jakkoliv odvolací soud s takovým postupem polemizuje (byť jej nakonec v projednávané věci schvaluje), není jeho polemika opodstatněná. Dřívější procesní úprava (§ 175k odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění do 31.12.2013) nedávala jednoznačné vodítko, jak má znít výrok rozhodnutí, a dokonce z ní ani nevyplývalo, zda má být nějaké rozhodnutí vůbec vydáno. Soudní praxe se však od počátku ustálila na tom, že je nutno o sporném právu rozhodnout, a judikatura vyřešila i otázku, o čem má soud v tomto případě rozhodovat, tj. se kterým z dosavadních účastníků bude nadále jednáno, popřípadě se kterým z dosavadních účastníků nadále jednáno nebude (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999). Ustanovení § 169 z.ř.s. již dává přímý návod k tomu, jak má znít výrok takového usnesení. Soud proto usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (k tomu srov. např. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 315 a 316).
