Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 261/2006, ze dne 2. 11. 2006:
Žalobce opírá své vlastnické právo k jedné ideální polovině předmětné garáže o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 11. 2004, jímž bylo rozhodnuto ve věci dědictví po zemřelé E. M. tak, že veškerý majetek zůstavitele připadl jako odúmrť žalobci. Žalobce však mohl nabýt jen ten majetek, který zůstavitelka ke dni smrti, tj. k 27. 11. 2002, vlastnila. Případné zařazení majetku, který zůstaviteli, ke dni jeho smrti nepatřil, do soupisu aktiv dědictví a rozhodnutí soudu o tom, kdo majetek nabývá, nemá vliv na skutečné vlastnictví k němu; nanejvýš může založit oprávněnou držbu dědice.
Nejvyšší soud ČR již v rozsudku z 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, roč. 1992, vyslovil právní názor, že „zařazení určité věci státním notářstvím do aktiv dědictví není nezvratným důkazem vlastnictví toho, kdo věc nabyl na základě dohody dědiců, schválené rozhodnutím státního notářství … jiné osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, se mohou domáhat svého práva k věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví po zůstaviteli v občanském soudním řízení“. Shodný právní názor zaujal v usnesení z 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004 [viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha (dále „Soubor rozhodnutí), C 2772, sešit 30].
Pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví je závazné pro všechny účastníky řízení o dědictví. Pro všechny orgány je však závazné jen v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi těmito účastníky řízení o dědictví, nikoli tedy, pokud jde o jejich vztah k osobám, které účastníky tohoto řízení nebyly. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný v publikaci Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, Praha, 1986.