Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, ze dne 8. 4. 2003:
Ve věci jde o určení, zda právní předchůdci dovolatelů byli ke dni smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2001, č. 6). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Protože v dané věci žádá žalobce jen takovéto určení, je bezpředmětná námitka, že měl ve věci postupovat podle zákona o půdě, resp. že o vydání bylo již v restitučním řízení rozhodnuto. Taková námitka by mohla přicházet do úvahy jen v případě, že by se žalobce domáhal vydání věci. Totéž platí o námitce, že žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem, neboť mohl žalovat přímo na plnění (vydání věci). Tato námitka by byla relevantní, pokud by žalobce žádal o určení jeho vlastnictví; o to však v dané věci nejde. V této části nejsou dovolání důvodná.