Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2001, ze dne 5. 6. 2002:
Z ustanovení § 460 odst. 1 ObčZ vyplývá, že při dědění dochází k přechodu práv a povinností tvořících předmět dědictví bezprostředně a v okamžiku smrti fyzické osoby – zůstavitele. Ten, kdo je povolán po zůstaviteli za dědice a není z dědění vyloučen, nastoupí na jeho místo, aniž by musel dát najevo, že je s tím srozuměn, a aniž by dokonce věděl o tom, že zůstavitel zemřel, a že je po něm povolán za dědice. Okamžik smrti zůstavitele nebo den, ke kterému byl prohlášen za mrtvého, je rozhodnou skutečností co do okruhu osob, které přicházejí v úvahu jako dědici, jakož i co do práv a povinností, do kterých vstupují právní nástupci zůstavitele. Vstup osoby povolané k dědění do práv a povinností zůstavitele však zákon nečiní pro takovou osobu nevyhnutelnou nutností, které by se musela podrobit i třeba proti své vůli (potud možnost dědictví odmítnout ve smyslu ustanovení § 463 násl. ObčZ). Ač ovšem ustanovení § 460 odst. 1 ObčZ ve svých důsledcích vyjadřuje myšlenku, že ke změně subjektu trvajících práv a závazků zůstavitele dochází již smrtí fyzické osoby, je současně nezbytné, aby rozhodné skutečnosti byly předmětem zjištění před státním orgánem povolaným k této činnosti, resp. rozhodování. Tím pak je soud v řízení o dědictví podle ustanovení § 175a násl. OSŘ. Za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. Do té doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti až na základě výsledku řízení o dědictví.
V posuzované věci tak přesto, že Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil dědické řízení podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ s tím, že majetek nepatrné hodnoty zanechaný zemřelou bude vydán vypraviteli pohřbu, nebyly splněny předpoklady pro úvahu, že první žalobkyně nemá žádného právního nástupe. I když se dovolací soud – jak již bylo naznačeno výše – ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dědicem se osoba fakticky stává jen tím, že dědí, odvolací soud současně nedocenil skutečnost, že zůstavitelka ještě za svého života uplatnila konkrétní majetkový nárok, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Přitom však bylo zcela pominuto ustanovení § 175x OSŘ předpokládající, že v takovém případě bude provedeno (dodatečné) řízení o dědictví. Je samozřejmě skutečností, že projednání dědictví končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení, právní mocí usnesení o dědictví nebo pravomocným skončením likvidace dědictví, avšak ukáže-li se, že zůstavitel zanechal majetek, který nebyl v původním dědickém řízení znám, je zde potřeba projednat dědictví i ohledně tohoto nově najevo vyšlého majetku. Nelze přitom přehlédnout to, že řízení o dodatečném projednání dědictví může soud zahájit i bez návrhu, dozví-li se, že zůstavitel zanechal nějaký majetek, který dosud nebyl (především soudu) znám, a nebyl-li podán návrh na zahájení tohoto řízení. Možnost takového dodatečného projednání majetku, který patřil zůstaviteli, není přitom časově omezena. Za tohoto stavu nebylo možno bez dalšího uzavřít (jak to učinil odvolací soud), že zůstavitelka zemřela bez právního nástupce, takže odvolání proti usnesení soudu prvního stupně bylo podáno osobou k podání odvolání nepovolanou.
