Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4549/2007, ze dne 29. 10. 2008:
Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení § 96 odst. 1 až 3 o. s. ř., tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.
Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90 o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004].
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že R. B., zemřelá dne 24.2.2004, (dále též jen „zůstavitelka“), byla vdova, neměla děti a zanechala čtyři závěti. Závětí pořízenou dne 31.3.1965 formou notářského zápisu ustanovila dědičkou veškerého svého majetku žalobkyni. Závětí sepsanou dne 12.1.1996 vlastní rukou odkázala „svoji polovinu domku a polovinu zahrady tamtéž a polovinu pole“ V. a I. V. Závětí pořízenou dne 17.10.2003 formou notářského zápisu odkázala „ideální polovinu domu v K.“, s dalšími tam uvedenými nemovitostmi v katastrálních územích K. a B. M. V., „ideální polovinu pozemku parc. č. 589/20 v k.ú. K.“ B. M. a „veškerou peněžní hotovost a zůstatek na vkladní knížce, vedené u Č. s., a.s.“ I. V. Závětí sepsanou dne 21.2.2004 za účasti dvou svědků ustanovila „dědičkou svého rodinného domku – objektu bydlení na st. parc. 153 v části obce Ú., st. parc. 153, zastavěná plocha v obci B., katastrálním území Ú.“ žalovanou. Ze spisu dále vyplývá, že jako dědičky zůstavitelky by ze zákona přicházely v úvahu její neteře M. E. a J. V. a že obě jmenované uznaly závěti zůstavitelky ze dne 31.3.1965 a ze dne 17.10.2003 za platné; že v řízení o dědictví po zůstavitelce vedeném Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. D 311/2004 bylo usnesením ze dne 12.1.2006, č. j. D 311/2004-84, A. H., M. V., I. V. a B. M. uloženo, aby „ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Benešově žalobu na určení, že M. S. není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle závěti ze dne 21.2.2004“.
Z uvedeného vyplývá, že označila-li v posuzovaném případě žalobkyně za účastnici řízení na straně žalované pouze M. S., a nikoli též M. V., B. M. a I. V., postupovaly soudy při posouzení otázky věcné legitimace účastníků řízení v dané věci v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam.
S ohledem na obsah shora citovaného usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 12.1.2006, č. j. D 311/2004-84, žalobkyně nemohla být dotčena ani na svých právech vyplývajících z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04).