Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1062/2026, ze dne 12. 5. 2026:
Žalovaní dále namítali, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou však přísně vzato neoznačili. I při pro dovolatele velkorysém přístupu Nejvyššího soudu by bylo možno dovodit uplatnění rozporu napadeného rozsudku odvolacího sudu s rozhodnutím v dovolateli označené „kauze sp. zn. 3 Tdo 1473/2019“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1473/2019), uvedené rozhodnutí se však zabývá otázkou, jak kvalifikovat jednání pachatele, který si, coby disponent s běžným účtem jiného, neoprávněně [tedy bez vědomí či souhlasu majitele účtu] přisvojil jeho finanční prostředky na něm deponované, kteréžto jednání bylo (v tehdy projednávané věci) hodnoceno jako tr. čin zpronevěry (soudy nižších stupňů v trestním řízení nesprávně kvalifikováno jako tr. čin krádeže). Úvahy obsažené v uvedeném rozhodnutí (které je navíc jen usnesením o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost a obecně se mu nepřiznávají žádné judikatorní závěry) se však týkají odpovídající právní kvalifikace tehdy zjištěného a oproti nyní projednávané věci zásadně odlišného skutkového stavu, nezabývají se však (v důsledku vázanosti dovolacího soudu tehdy dovolatelem formulovanými otázkami) tím, zda jednání pachatele vykazovalo znaky úmyslu či nikoliv, kterážto otázka byla naopak klíčová pro civilní soudy rozhodující v přítomné věci. Pokud se pak žalovaní odkazují na závěry předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2023, č. j. 17 Co 62/2023-179 (který ovšem nepředstavuje ve smyslu § 237 o. s. ř. judikaturu „dovolacího soudu“ a nelze proto odkazem na něj založit přípustnost dovolání), pak neberou náležitě na zřetel, že jednak odvolací soud z uvedeného rozhodnutí vycházel a současně nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla povinna vydat žalovaným (do pozůstalosti) bezdůvodné obohacení, neboť se jí v uvedeném řízení nepodařilo prokázat, že by dispozici se zůstatkem na účtu zůstavitele činila s jeho souhlasem (na jeho pokyn či příkaz), a že by tak měla coby disponent k bezhotovostnímu transferu prostředků právní důvod; nýbrž soudy obou stupňů kladly akcent na to, že neprokázání onoho právního důvodu bez dalšího a priori nevylučuje, že takový příkaz, pokyn či souhlas ze strany zůstavitele mohl existovat, což sice nic nemění na obsahu závazku žalobkyně vydat žalovaným bezdůvodné obohacení, ale vylučuje učinit jednoznačný skutkový závěr o tom, že tu byly okolnosti, které umožňují právní kvalifikaci vedoucí k tomu, že žalobkyně jednala v době převodu prostředků v přímém či nepřímém úmyslu zůstavitele poškodit (trestný čin zpronevěry je přitom trestným činem, který lze spáchat jen ve formě úmyslu a výlučně úmyslné jednání je předpokladem uplatnění i dědické nezpůsobilosti). Soudy přitom podrobně uvedly, které zcela konkrétní a logické okolnosti je vedly k jimi učiněnému závěru, že nezbytný pokyn či souhlas zůstavitele existovat mohl (byť se jej v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepodařilo žalobkyni prokázat), čemuž nasvědčoval kupříkladu jejich těsný příbuzenský vztah, dlouhodobá péče žalobkyně o zůstavitele, vzájemná dispoziční práva k účtům [jak toho, z nějž byly prostředky převedeny, tak i účtu, na nějž byly připsány], podstatná okolnost, že zůstavitel se následně o převodu dozvěděl a nijak proti němu až do své smrti nebrojil, apod.. Nikoliv nepravděpodobná možnost existence takového pokynu či souhlasu majitele účtu však ve sledovaných souvislost by musela vést (v trestním řízení) k závěru, že žalobkyni vytýkané jednání nemá znaky trestného činu zpronevěry (není naplněna subjektivní stránka ve vztahu k objektivním znakům skutkové podstaty).
Dovolatelům nelze přisvědčit v implicitním závěru, že každý převod prostředků z účtu jiného, u nějž se nepodařilo s jistotou prokázat právní důvod, představuje bez dalšího jednání postižitelné prostředky trestního práva. Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu (srovnej § 138 odst. 1 písm. e) tr. zák.). Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci [za něž se považují i peněžní prostředky na účtu u peněžního ústavu] a předmětem útoku cizí věc svěřená pachateli, tj. taková věc, jež mu byla odevzdána s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal (disponoval). Za přisvojení si cizí věci se pak považuje takové jednání pachatele, jímž dojde ke zmaření základního účelu svěření a pachatel současně sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Poněvadž trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, musí zavinění pachatele ve formě přímého či nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1) písm. a), b) tr. zák.] zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky trestného činu, tzn. jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi. Při prokázání spáchání trestného činu zpronevěry dle ustanovení § 206 tr. zák. je nutné prokázat úmyslné jednání pachatele svěřenou věc si přisvojit. Ne každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu věřitele proto může být bez dalšího považována za přisvojení si ve smyslu ustanovení § 206 tr. zák., a to ani v případech, není-li dodržena lhůta k vrácení svěřené věci. Musí být zjištěno takové úmyslné jednání pachatele, jež vede ke zmaření základního účelu svěření (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. Tz 267/2001, případně i usnesení ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 6 Tdo 257/2006, nebo usnesení ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 674/2007).
Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se proto od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily, jestliže na základě výsledků provedeného dokazování zvažovaly, nikoliv to, zda je možno mít skutkovou verzi žalobkyně o tom, že příkaz či souhlas zůstavitele k dispozici s prostředky existoval, za prokázanou ale naopak správně hodnotily, zda je možno ji mít za zcela vyloučenou (provedenými důkazy vyvrácenou). V tomto směru postupovaly obdobně, jako by tomu bylo v případě orgánů činných v trestním řízení. Platí i nadále princip vlastní trestnímu řízení soudnímu, že jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady „in dubio pro reo“ zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 8/2007), z obdobných úvah vychází i (precedenčně závazná, srovnej čl. 89 Ústavy) nálezová judikatura Ústavního soudu [viz kupř. jeho nález ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25, podle něhož „princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně zásady in dubio pro reo) vyžadují, aby to byl stát, kdo v trestním řízení nese důkazní břemeno, a tudíž i povinnost prokázat jednotlivci s jistotou mimo rozumnou pochybnost, že spáchal trestný čin, z něhož je obviněn. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (srovnej též nález ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19)“].
Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že při zvažování dědické nezpůsobilosti podle § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) z důvodu, že dědic se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu, přičemž za takový čin nebyl odsouzen v trestním řízení, se soudy musí vypořádat s otázkou formy zavinění. Dané ustanovení totiž spojuje dědickou nezpůsobilost pouze s činem povahy úmyslného trestného činu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 669/2025).
Z daného dále rezultuje, že má-li být (v civilním řízení) učiněn závěr o dědické nezpůsobilosti osoby, ve vztahu, k níž existuje podezření, že se dopustila jednání majícího znaky některého z trestných činů, musí být ve vztahu k ní naplnění oněch znaků spojovaných s tou kterou skutkovou podstatou a v případě i dalších podmínek trestní odpovědnosti prokázáno se stejnou měrou jistoty, kterou by musel nabýt soud rozhodující v trestním řízení soudním, kdyby měl sám rozhodovat o vině a trestu.
