Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 501/2026, ze dne 20. 5. 2026:
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů o právu žalobkyně na zaplacení povinného dílu významné vyřešení právní otázky, zda lze na zrušení listiny o vydědění potomka zůstavitele pro trvalé neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, který by jako potomek projevovat měl, usuzovat z následného odpadnutí důvodu vydědění (například z důvodu obnovení vztahu mezi zůstavitelem a vyděděným potomkem, případně odpuštění vyděděnému potomkovi zůstavitelem), nebo zda ke zrušení listiny o vydědění je nezbytné trvat na jejím formálním zrušení, pořídil-li zůstavitel listinu o vydědění podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak zemřel po 1. 1. 2014. Protože tato otázka hmotného práva nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20. 2. 2020, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. § 3069 o. z., dle kterého se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele). Byla-li však žalobkyně jako v úvahu přicházející dědička ze zákonné dědické posloupnosti zůstavitelem vyděděna listinou o vydědění pořízenou ve formě notářského zápisu dne 10. 11. 2004, tj. za účinnosti obč. zák., je třeba při posuzování platnosti této listiny a naplnění důvodů vydědění, jakož i otázky zrušení listiny o vydědění aplikovat nejprve přechodná ustanovení o. z.
Podle ustanovení § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení § 3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. 18. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1820/2020, vyložil, že z uvedených přechodných ustanovení o. z. vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o. z. výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění (jejich odvolání), která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) nynější právní úpravou preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony, tak, aby byla co nejvíce respektována vůle zůstavitele, zcela bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, když úmysl zůstavitele byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., že závěť (a tedy i vydědění, srov. ustanovení § 1649 o. z.) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, i na dřívější právní úkony.
V posuzovaném případě se však nejedná o otázku platnosti vydědění, dospěl-li odvolací soud k závěru, že zákonný důvod vydědění byl v okamžiku sepsání listiny o vydědění (2004) dán, a jestliže tento závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním účinně zpochybněn, staví-li dovolatelka dovolací argumentaci na závěru, že „k okamžiku sepsání listiny o vydědění byl dán důvod k vydědění v souladu s § 469a obč. zák, který však byl následně zcela překonán a došlo k jeho odpadnutí“, a tedy dovolacímu soudu nepříslušelo přezkoumávat tento právní závěr odvolacího soudu, neboť je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu striktně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že zůstavitel pořídil závěť spojenou s listinou o vydědění formou notářského zápisu dne 10. 11. 2004 a dovolatelka dovozuje zrušení předmětné listiny o vydědění s poukazem na skutečnosti, jež nastaly v období od roku 2010, bylo třeba otázku zrušení předmětné listiny o vydědění nejprve posoudit podle obč. zák. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, bylo vyloženo, že platnost prohlášení o vydědění (a tedy i listiny o odvolání vydědění) je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení (odvolání), ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. V takovém případě je třeba jednání zůstavitele poměřovat novou právní úpravou.
Podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. může zůstavitel vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Podle § 469a odst. 3 obč. zák. o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.
Podle § 480 odst. 1 obč. zák. se závěť zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Podle § 480 odst. 2 obč. zák. zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.
Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§ 476 odst. 1 obč. zák.). V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 2 obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že podle právní úpravy obsažené v obč. zák. byl všem druhům závěti (a tedy i listiny o vydědění) společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena.
Podle obč. zák. mohl zůstavitel závěť kdykoli odvolat. Mohl ji odvolat jako celek nebo jen částečně (např. ohledně některého dědice nebo některého majetku), odvolání se také mohlo týkat konkrétní závěti nebo se mohlo vztahovat k dřívějším závětem obecně. Odvolání závěti muselo mít vždy formu, jaké bylo třeba k závěti; nemuselo však být učiněno stejnou formou, jako byla pořízena závěť, kterou zůstavitel odvolával. Odvolání závěti mohlo být učiněno jako samostatný právní úkon nebo mohlo být pojato do nové závěti nebo listiny o vydědění jako jejich součást; vždy však šlo o právní úkon vyjádřený slovy, který bylo třeba vykládat podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Zůstavitel mohl k odvolání závěti použít jakéhokoliv výrazu, bylo-li z úkonu zřejmé, že jeho vůle směřovala ke zrušení závěti (k tomu srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 704, 705, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1460; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5111/2015). 25. Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo, tzn. Je důsledkem právního úkonu zůstavitele (oproti dědické nezpůsobilosti, která nastává ze zákona).
Také ke zrušení vydědění obč. zák. vyžadoval právní úkon zůstavitele, a to odvolání vydědění (při dodržení formy požadované pro platnost listiny o vydědění) nebo zrušení vydědění zničením listiny o vydědění. Komentářová literatura i judikatura dovolacího soudu dále dospěla k závěru, že stejného výsledku – odvolání vydědění – zůstavitel může dosáhnout také tím, že pozdější závětí povolá vyděděného potomka k dědění, v důsledku čehož je dosaženo stejného výsledku, jako by zůstavitel dříve učiněné vydědění potomka například odvolal (při dodržení formy požadované pro platnost listiny o vydědění) (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1414, 1415; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5111/2015).
Z uvedeného vyplývá, že podle obč. zák. mohlo být vydědění potomka, jako výslovný právní úkon zůstavitele, zrušeno (nedošlo-li zůstavitelem k úmyslnému zničení listiny o vydědění nebo pořízení pozdější závěti ve prospěch vyděděného potomka) pouze jeho výslovným odvoláním, a to za dodržení formy vyžadované pro platnost listiny o vydědění. Lze proto uzavřít, že i ke zrušení vydědění právní úprava obč. zák. vyžadovala formální projev vůle zůstavitele zrušit vydědění, a že jiný způsob zrušení vydědění nepřipouštěla. Na zrušení vydědění ve smyslu § 469a odst. 3 a § 480 obč. zák. proto nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že později (po dni pořízení listiny o vydědění) odpadl důvod vydědění uvedený v listině o vydědění, aniž by zůstavitel formálně toto vydědění zrušil.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20. 2. 2020, a dědické právo po něm se řídí právní úpravou o. z., bylo třeba otázku zrušení vydědění žalobkyně posoudit také podle příslušných ustanovení o. z., jejichž optikou na projednávanou věc nahlížel odvolací soud, který s poukazem na § 1649 odst. 1 o. z. a komentářovou literaturu dospěl k závěru, že účinky platného vydědění nelze prolomit pouhou pozdější (tzn. po dni pořízení prohlášení o vydědění) změnou v chování vyděděného nepominutelného dědice; a tedy tam, kde zůstavitel nepřistoupil ke zrušení prohlášení o vydědění v předepsané formě, je třeba vycházet z do té doby projevené vůle zůstavitele, bez ohledu na pozdější chování vyděděného nepominutelného dědice. Na tomto závěru nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, přestože nesprávně dovodil, že se tím úprava o. z. liší od dřívější úpravy v obč. zák. Nelze přehlédnout, že například důvodová zpráva k o. z. ve vztahu k § 1649 o. z. uvádí, že první odstavec přejímá myšlenku § 469a odst. 3 obč. zák.; výslovně se v něm však uvádí, že předepsaný způsob platí i pro odvolání a změnu prohlášení o vydědění. Právní úprava zrušení prohlášení o vydědění v o. z. tedy navazuje na právní úpravu zrušení vydědění dle obč. zák. a není důvod, aby výše uvedené závěry nebyly vztaženy též na právní úpravu zrušení vydědění dle o. z.
Podle § 1649 odst. 1 o. z. prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť.
Podle § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami. Podle § 1575 odst. 1 o. z. zůstavitel má právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli zrušit. Podle § 1575 odst. 2 o. z. závěť se zrušuje odvoláním nebo pořízením pozdější závěti.
Podle § 1577 o. z. k výslovnému odvolání závěti se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě předepsané pro pořízení závěti.
Podle § 1578 odst. 1 o. z. k odvolání závěti mlčky se vyžaduje zničení listiny, na níž byla závěť napsána. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání. Podle § 1578 odst. 2 o. z. porušil-li zůstavitel listinu jiným způsobem, nebo neobnovil-li závěť, ač ví, že listina byla zničena nebo ztracena, závěť se tím ruší, plyne-li z okolností nepochybně zůstavitelův zrušovací úmysl.
Podle § 1579 odst. 1 o. z. byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny, má zůstavitel právo požadovat kdykoli, aby mu závěť byla vydána; závěť lze vydat jen zůstaviteli osobně.
Vydá-li se zůstaviteli závěť, považuje se za odvolanou; o tom zůstavitele poučí ten, kdo mu závěť vydal, a odvolání závěti i poučení poznamená na vydávané listině i ve svém spisu. 35. Z výše uvedených ustanovení o. z. je zřejmé, že vydědění zaniká (pouze a jen) tehdy, kdy zůstavitel zruší prohlášení o vydědění jeho odvoláním, jež se může stát v některé z forem předepsaných pro pořízení závěti, tj. písemně soukromou listinou bez účasti svědků (§ 1533 o. z.) nebo za účasti svědků v allografní formě (§ 1534 – 1536, § 1539 a § 1540), veřejnou listinou (§ 1537), nebo s úlevami (§ 1542 – 1549), budou-li splněny podmínky stanovené o. z. pro pořízení privilegované závěti (závěti s úlevami), a v případě prohlášení o vydědění učiněného ve formě veřejné listiny lze tuto odvolat i tím, že je veřejná listina vydána zpět zůstaviteli (§ 1579 odst. 1 a § 101 odst. 1 notářského řádu), nebo jeho odvoláním učiněným mlčky některým ze způsobů uvedených v § 1578 o. z. (např. úmyslným zničením listiny obsahující prohlášení o vydědění zůstavitelem, záměrným porušením listiny o vydědění zůstavitelem), nebo také v případě, kdy zůstavitel následně ponechá vyděděnému nepominutelnému dědici nějaký majetek (dědickou smlouvou či závětí).
Lze proto uzavřít, že ani o. z. nepočítá s možností zrušení prohlášení o vydědění tím, že zůstavitel nepominutelnému dědici promine (odpustí) důvod, pro který jej vydědil, nebo tím, že důvod vydědění, který existoval ke dni prohlášení o vydědění, později odpadne (k tomu srov. právní názory obsažené v komentářové literatuře in: Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 407; Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 391; nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 961 – 979, s. 982 – 984). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i podle o. z. lze prohlášení o vydědění zrušit pouze zákonem vymezeným způsobem.
Vztaženo do poměrů projednávané věci, vydědil-li zůstavitel svou dceru z důvodu, že o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, jaký by jako potomek projevovat měla, nemá obnovení vztahu mezi zůstavitelem a vyděděnou dcerou zůstavitele ani případné odpuštění vyděděnému potomkovi zůstavitelem za následek zrušení vydědění, neboť ke zrušení zůstavitelem učiněného vydědění žalobkyně mohlo dojít dle právní úpravy obsažené v obč. zák. i v o. z. pouze zákonem vymezeným (výše popsaným) způsobem.
Dovolací soud právě z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
