Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2017/2025, ze dne 30. 10. 2025:
Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení první otázky kladené dovolatelkou, a sice zda lze dovolatelce uložit povinnost zaplatit vypořádací podíl z titulu vypořádání SJM přímo žalobcům jako dědicům v průběhu dosud neskončeného pozůstalostního řízení po zemřelém původní žalobci nebo zda má být vypořádací podíl přikázán do pozůstalosti po zemřelém původním žalobci jako pohledávka za bývalým manželem dovolatelky a následně vypořádán v pozůstalostním řízení. Při posouzení, jakým způsobem má být zaplacen vypořádací podíl za situace, kdy jeden z bývalých manželů v průběhu řízení o vypořádání SJM zemřel a pozůstalostní řízení dosud nebylo skončeno, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jak je popsáno níže).
Jde-li v pořadí o druhou otázku kladenou dovolacímu soudu, hájí dovolatelka stanovisko, že na rozdíl od původního žalobce vynaložila značné úsilí – jak fyzické, tak i finanční -na odstranění následků po požáru společné nemovitosti; pokud by na obnovu nemovitosti rezignovala, byla by její hodnota nesrovnatelně nižší. Jako spravedlivé se proto dle názoru dovolatelky jeví promítnout její snahu formou disparity vypořádacích podílů ve výši 10 % hodnoty domu, jak je ostatně vyjádřeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004.
Disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do SJM či jen na některé z nich (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, a ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 131/2025).
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že pozůstalý manžel se může svého práva na nahrazení toho, co vynaložil ze svého výhradního vlastnictví na společný majetek se zůstavitelem (tj. splnění závazku pocházejícího ze SJM, který přešel na dědice) domáhat žalobou ve sporném soudním řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 754/2022). V řízení o pozůstalosti, které je tzv. řízením nesporným upraveným zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále „z. ř. s.“), soud spory dědiců ohledně majetku a závazků zůstavitele, resp. SJM, neřeší, ke spornému majetku či dluhům se při rozhodování nepřihlíží (viz § 162 odst. 2 věta druhá, § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 z. ř. s.). Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti se rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, patřily zůstaviteli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3842/2011). Nezařazení sporného majetku nebo dluhu do aktiv nebo pasiv pozůstalosti (do společného jmění manželů) však neznamená, že je tím spor vyřešen. Ustanovení § 189 z. ř. s. účastníkům řízení o pozůstalosti umožňuje, aby se vyřešení sporu domáhali žalobou ve sporném soudním řízení.
Spor ohledně vnosů některého z manželů na majetek ve společném jmění, není-li vyřešen dohodou pozůstalého manžela s dědici, nelze v řízení o pozůstalosti řešit, neboť pozůstalostní soud k tomu nemá žádné procesní prostředky. Nic však nebrání tomu, aby, stejně jako u jakéhokoli jiného mezi dědici sporného majetku nebo dluhu zůstavitele, k němuž se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíželo, byl tento spor řešen prostřednictvím žaloby mimo rámec řízení o pozůstalosti, tj. po jeho skončení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3199/2022).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neopomenul, že nemovitost využívala v době vzniku škody a současně po zániku manželství pouze žalovaná; naopak původní žalobce byl z užívání zcela vyloučen až do svého úmrtí. Pokud žalovaná po zániku manželství vynaložila na obnovu a údržbu majetku náležejícího do SJM náklady, je judikatura Nejvyššího soudu pevně ukotvena v závěru, že takto vnesený majetek nelze kompenzovat disparitou vypořádacích podílů, přičemž tvrzený vnos lze samostatně uplatnit po skončení pozůstalostního řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 131/2025, ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3199/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 754/2022). Úvahami o disparitě podílů založenými na principu zásluhovosti nelze „dohánět“ nemožnost přihlížet k vnosům (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1869/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1869/2022).
Lze proto uzavřít, že námitky dovolatelky nejsou způsobilé zpochybnit závěr odvolacího soudu, že vypořádání na základě parity podílů je spravedlivým uspořádáním poměrů účastníků a okolnosti, které by měly vést k úvaze o disparitě vypořádacích podílů, nebyly splněny. Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu je přitom v mezích druhé otázky kladené dovolatelkou v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, a nemůže proto v daném rozsahu založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
