Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2455/2025, ze dne 9. 12. 2025:
Předmětem řešené právní otázky v tomto řízení není hmotněprávní úkon, který by učinila žalobkyně jako správkyně dědictví, ale úkon procesní – podání žaloby. Za těchto okolností je na místě závěr, že podání žaloby představuje úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku – nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a že proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit.
S názorem odvolacího soudu, kdy výše uplatněných nároků a tomu odpovídající náklady na vedení sporu překračují rámec obvyklého hospodaření, a směřující k rozšíření dědické podstaty, nelze souhlasit. Jedná se toliko o uplatnění práva u soudu, které je (bylo) v zájmu dědiců nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví. Působnost správce dědictví se vztahuje na věci, práva a jiné majetkové hodnoty patřící do dědictví, a to – v závislosti na rozsahu vymezeném soudem – buď na všechny, nebo jen na některé. O tom, co nepatří do dědictví nebo co mu z dědictví nebylo svěřeno, není správce dědictví oprávněn činit jakékoliv úkony.
