Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 39 C 22/2025, ze dne 2. 6. 2025:
Soud konstatuje, že nezbývalo než žalobu zamítnout, a to pro nesplnění formálních náležitostí závěti, které jsou uvedeny právě v ustanovení § 1534 obč. zák. Zákon stanoví jednoznačně podmínky, které musí být splněny pro to, aby závěť mohla být považována za takou, se kterou jsou spojovány právní důsledky v souvislosti s majetkem zůstavitele. Bylo jednoznačně prokázáno, že u podpisu závěti nebyli přítomni uvedení svědci současně, pokud paní [jméno FO] podepsala závěť jeden den a týž den, případně několik dnů poté (ani tuto časovou souslednost nebyl svědek [jméno FO] a i svědek [jméno FO] přesně určit) ji podepsal druhý svědek. Je tedy zřejmé, že svědkyně [jméno FO] a svědek [jméno FO] nebyli při okamžiku, kdy zůstavitel závěť podepsal, přítomni společně. Soud je si vědom zásady, že se má důrazně dbát toho, jakým způsobem zůstavitel mínil projevit svoji vůli a jak chtěl se svým majetkem naložit, nicméně ani při použití této základní zásady nelze obcházet podmínky, které zákonodárce s platností takto zásadního právního jednání spojil. V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 2018 sp. zn. [spisová značka] se uvádí, že je třeba akcentovat splnění formálních podmínek, které nejsou do zákona uváděny bez významu. Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k tomu, že alografní závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal, a že taková listina sama o sobě na rozdíl od holografní závěti není spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje dokonce pod sankcí neplatnosti právního úkonu, aby zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli a aby se svědci na závěť podepsali. Povolání svědků závěti slouží mj. k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli. Tedy řečeno jinak, aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele. Zákonodárce tuto úpravu přijal z toho důvodu, aby se zamezilo případným pochybnostem i v důsledku delšího času, který by mohl nastat mezi podpisem zůstavitele, podpisy svědků a dobou, kdy bude závěť uplatněna. Zákon sám požaduje, aby úkony, které jsou uváděny v § 1534 obč. zák. (přítomnosti svědků a zůstavitele na jednom místě, vyjádření vůle zůstavitele, jeho prohlášení, že se jedná o jeho vůli, podpis zůstavitele a podpisy svědků) se staly v bezprostřední časové souvislosti tak, aby se v podstatě jevily jako jednotný úkon. Soud tedy uzavírá, že právě pro to, že svědci nebyli na místě podpisu závěti současně a minimálně před svědkem [jméno FO] vůbec zůstavitel závěť nepodepsal, nebylo možné žalobě vyhovět, protože nebylo lze konstatovat, že závěť je platným právním jednáním ve smyslu § 1534 obč. zák. Soud tedy žalobu zamítl.
