Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2420/2023, ze dne 9. 1. 2024:
Ve vztahu k předchozí právní úpravě Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2203/2006, uveřejněném pod č. 69/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil závěr, že zpřísnění podmínek pro pořízení allografní závěti podle ustanovení § 476c obč. zák. (které používalo formulaci „zůstavitel, který nemůže číst nebo psát“) slouží k ochraně práv zůstavitele, jemuž – jak vyplývá z logického i jazykového výkladu tohoto zákonného ustanovení – objektivně existující handicap (zpravidla zdravotní) znemožňuje číst nebo psát, tedy pořídit závěť ve smyslu ustanovení § 476a obč. zák. (hollografní závěť) nebo § 476b obč. zák. (allografní závěť se dvěma svědky), a že zůstavitel, který není takto handicapován, proto nemůže platně pořídil závěť ve smyslu ustanovení § 476c obč. zák. (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Při výkladu zákona č. 40/1964 Sb. se Nejvyšší soud již také zabýval výkladem pojmu „osoby nevidomé“, avšak pouze při posuzování otázky, komu zákon podle § 476e obč. zák. neumožňoval být svědkem závěti, když v rozsudku 29. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2567/2004, uveřejněném pod č. 62/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy dospěl k závěru, že „osobou nevidomou“ ve smyslu ustanovení § 476e obč. zák. se rozumí osoba, jíž zrakové postižení (nekompenzovatelné technickými či jinými pomůckami) zcela znemožňuje, popřípadě podstatně snižuje možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti, o nichž má svědčit.
Co se týče námitky dovolatele, že zůstavitelka nebyla zcela nevidomá, lze konstatovat, že právní otázka k vymezení přípustnosti dovolání mohla a měla být vymezena konkrétněji, jak ve svých vyjádřeních poukazovali ostatní účastníci řízení, nicméně s ohledem na tvrzené odchýlení od pro věc dostatečně relevantního rozhodnutí Nejvyššího soudu lze tuto část dovolání shledat projednatelnou, byť dovolatel namítá odchýlení od judikatury k předchozí právní úpravě, zatímco se paradoxně snaží těžit z odlišné textace nynější právní úpravy „je-li zůstavitel nevidomý…“ od formulace „zůstavitel, který nemůže číst nebo psát“ užité v jím citovaném rozhodnutí.
Komentářová literatura v souhrnném komentáři k ustanovení § 1535 a § 1536 o. z. uvádí, že „osobou smyslově postiženou je především osoba se zrakovým či sluchovým postižením různého stupně (tedy také osoba nevidomá), případně osoba s kombinovaným postižením zraku i sluchu (tzv. hluchoslepý) nebo osoba němá“. „Osobou nevidomou je osoba s nejvyšším stupněm zrakového postižení“. (FIALA, R. In: FIALA, R., DRÁPAL, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 150, marg. č. 4, 7.).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že zůstavitelka byla osobou neschopnou číst a psát bez použití zvláštních korekčních pomůcek pro osoby se zrakovým postižením (zrakové funkce byly na hranici těžce slabého zraku, z tohoto důvodu byla zůstavitelka držitelkou průkazu ZTP II. stupně). Dovolatel svoji námitku buduje na tvrzení, že zůstavitelka nebyla nevidomá. Při porovnání ustanovení odstavce prvého a druhého § 1535 o. z., kdy odstavec první hovoří o zůstaviteli nevidomém, zatímco odstavec druhý o zůstaviteli se smyslovým postižením, který nemůže číst nebo psát, je patrno, že se tyto odstavce od sebe odlišují v zásadě toliko ve způsobu, jakým má být zůstaviteli závětní listina tlumočena. Zatímco zůstaviteli nevidomému musí být podle odstavce prvého závětní listina přečtena, zůstaviteli se smyslovým postižením, který nemůže číst nebo psát, musí být podle odstavce druhého závětní listina tlumočena zvláštním způsobem dorozumívání, který si zůstavitel zvolí. Z uvedeného vyplývá, že podstata pořizování závěti za výše uvedených podmínek spočívá v tom, že zůstavitel není pro své postižení schopen číst nebo psát. Je evidentní, že v tomto směru není rozhodné, zda je zůstavitel zcela nevidomý, ale zda pro své zrakové postižení není schopen číst nebo psát. Námitky dovolatele v rovině, že zůstavitelka nebyla zcela nevidomá, proto zjevně nejsou opodstatněnými, když soudy dospěly ke skutkovému závěru, že zůstavitelka nebyla s běžnými korekčními pomůckami schopna číst a psát (když např. nutně potřebovala doprovod jiné osoby všude v neznámém prostředí a používala notebook se speciálním softwarem pro nevidomé). V uvedeném zjevně nelze spatřovat ani tvrzené odchýlení od dovolatelem akcentované rozhodovací praxe, která rovněž vycházela z toho, zda byl zůstavitel schopný číst nebo psát. Dovolatel přitom ani nevznáší žádnou polemiku se závěrem o neschopnosti zůstavitelky číst nebo psát, pouze se vedle citace rozhodnutí Nejvyššího soudu ve své námitce omezil na strohé tvrzení, že zůstavitelka nebyla nevidomá, aniž by tento svůj závěr jakkoli dále rozváděl, čemuž lze rozumět pouze tak, že brojil proti tomu, že zůstavitelka nebyla zcela nevidomá, avšak neschopnost zůstavitelky číst nebo psát žádným ani náznakem konkrétnějším tvrzením nezpochybňuje. Dlužno podotknout, že dovolatel nadto nevznáší jediný argument, v čem by při jeho způsobu výkladu zákona za situace, kdy zůstavitel trpí takto zásadním postižením zraku, spatřoval, že by smysl a účel zákona vyžadoval neplatnost (srov. § 580 odst. 1 o. z.) takové závěti, pořízené způsobem předepsaným pro osoby nevidomé. Dovolání je proto v této části zjevně bezdůvodné.
Dovolatel dále namítal, že nebyla znalecky zkoumána pravost podpisu zůstavitelky. K tomu lze přiměřeně odkázat na ustálený judikatorní závěr, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 1534 o. z. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, není pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§ 1534 o. z.) – na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti – (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). V projednávané věci přitom byla závěť pořízena dokonce ve formě notářského zápisu se třemi svědky závěti, a pravost podpisu zůstavitelky byla potvrzována nejen výpověďmi svědků závěti, ale i notáře. Rozsudek odvolacího soudu je proto v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pokud dále namítal dovolatel, že v řízení nebyl předložen originál závěti, je i zde rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4234/2016, které bez jakýchkoli pochyb umožňuje, aby soud vycházel z opisu závěti ověřeného tím, kdo má podle příslušných právních předpisů originál v evidenci.