Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1057/2023, ze dne 13. 10. 2023:
Závěra pozůstalosti je obdobou zajištění dědictví podle dřívější úpravy (§ 175e odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013); jakkoliv se dřívějším „neodkladným opatřením“ blíží, nelze ji s nimi ztotožňovat. Jde o zajištění majetku, o kterém lze mít za to, že patřil zůstaviteli, a to uložením do úschovy nebo zapečetěním. V širším smyslu lze za závěru pozůstalosti, resp. opatření s cílem zajistit majetek zůstavitele, považovat také zákaz výplaty z účtu nebo z vkladní knížky a uložení povinnosti zůstavitelovým dlužníkům, aby plnění skládali do úschovy soudu. Účelem závěry pozůstalosti je, aby se v zájmu některých dědiců, věřitelů nebo nepominutelného dědice nebo v obecném zájmu vyloučila možnost ztráty nebo poškození zůstavitelova majetku a aby tak mohla být uspokojena jejich práva z pozůstalosti. Závěra pozůstalosti nemůže sloužit k tomu, aby se jí – v rozporu s pravidly správy pozůstalosti – řešily spory dědiců o to, jak mají být (některé) věci užívány do skončení řízení o pozůstalosti [Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 487].
Hmotněprávní úprava závěry pozůstalosti je obsažena především v ustanovení § 1682 o. z. Podle odstavce 1 soud učiní bez odkladu opatření zajišťující pozůstalost (závěru), jestliže
- a) některý z dědiců není svéprávný,
- b) některý z dědiců je neznámého pobytu,
- c) je obava, že je pozůstalost předlužena,
- d) věřitel navrhl odloučení pozůstalosti, nebo
- e) je-li tu jiný důležitý důvod pro zvláštní opatrnost.
Podle odstavce 2 je-li některý dědic nesvéprávný, nepřítomný nebo neznámý, lze se spokojit se závěrou takové části pozůstalosti, která stačí k uspokojení jeho dědického práva. To platí i tehdy, je-li tu osoba, které přísluší právo na povinný díl.
Závěry není třeba, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující dostatečnou jistotu (§ 1683 o. z.).
Při rozhodování o tom, zda nařídí závěru celé nebo části pozůstalosti, soud přihlíží nejen k tomu, zda jsou splněny předpoklady uvedené v § 1682 odst. 1 a 2, ale rovněž bere v úvahu, zda jde o vhodné opatření k dosažení účelu závěry pozůstalosti. Dospěje-li soud k závěru, že je vyloučena možnost ztráty nebo poškození zůstavitelova majetku již tím, jak (a kým) je pozůstalost spravována nebo z jiných vážných důvodů, nařídí závěru pozůstalosti jen v nezbytně nutném rozsahu, popř. od jejího nařízení vůbec upustí. V § 1683 se uvádí, že soud nenařídí závěru pozůstalosti, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující „dostatečnou jistotu“. Zákon tu zřejmě nemá na mysli poskytnutí jistoty ve smyslu § 2012 (zřízením zástavního práva nebo způsobilým ručitelem), ale jistotu v běžném slova smyslu vyjadřující to, že nemovitá věc z pozůstalosti bude postačovat ke splnění účelu, který by byl jinak sledován závěrou celé nebo části pozůstalosti. Nemovitá věc tu zřejmě poskytuje „dostatečnou jistotu“ do výše dvou třetin své obvyklé ceny, popřípadě do výše poloviny své obvyklé ceny, jde-li o stavební pozemek, o nemovitou věc sloužící podnikatelským účelům nebo o právo stavby (srov. § 2013 a § 2014 odst. 1). Jsou-li v pozůstalosti jen movité věci, nemohou odvrátit nařízení závěry pozůstalosti, i kdyby měly značnou cenu [Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 487-488].
Při aplikaci uvedených hmotněprávních ustanovení se nelze obejít bez ustanovení procesních (konkrétně ust. § 149 až § 151), která jsou součástí úpravy řízení o pozůstalosti v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), obdobně jako tomu je i u dalších institutů dědického práva, pro které je charakteristická značná provázanost hmotněprávní a procesněprávní úpravy.
Nařídí-li soud usnesením závěru pozůstalosti, zajistí majetek, o němž lze mít za to, že patřil zůstaviteli, uložením do úschovy u soudu, soudního komisaře nebo u vhodného schovatele, popřípadě zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě (§ 149 z. ř. s.). Uložení do úschovy u soudu patří tedy mezi jednotlivé formy závěry. Proto nejsou-li dány podmínky pro nařízení závěry, není (logicky) nutné řešit ani způsob závěry. Jinými slovy, způsob zajištění majetku následuje závěr, že jsou dány předpoklady pro závěru (části) pozůstalosti.
V posuzované věci předpoklady pro nařízení závěry pozůstalosti po zůstaviteli zjevně dány nejsou. Závěra pozůstalosti slouží k zajištění majetku zůstavitele pro účely uspokojení práv (zejména) věřitelů, příp. k ochraně majetku v pozůstalosti (aby nedošlo k jeho poškození nebo ztrátám). Již z povahy věci tedy závěra pozůstalosti nemůže sloužit k zajištění pohledávek zůstavitele (v pozůstalosti) za dlužníkem (i kdyby jím byl dědic), ani k řešení sporů mezi dědici, např. o užívání věcí z pozůstalosti do skončení řízení nebo o vydání předmětu bezdůvodného obohacení do pozůstalosti, jako je tomu v projednávané věci [konkrétně tedy, je-li podáván návrh na závěru části pozůstalosti L. Š. (jako závětní dědičkou se slabším dědickým právem) fakticky proto, aby pozůstalá dcera H. K. vydala do pozůstalosti bezdůvodné obohacení v částce 5 mil. Kč, kterou obdržela (měla obdržet) zřejmě od zůstavitele za jeho života].
Z uvedeného je tudíž zřejmé, že pro rozhodnutí v posuzované věci není (nemůže být) podstatné ani posouzení, jak by případně mělo být nařízení závěry části pozůstalosti realizováno, tj. zda by při zajištění majetku za řízení o pozůstalosti po zůstaviteli bylo možné přijmout k uložení do úschovy soudu „pohledávku“ zůstavitele za jednou z dědiček v hodnotě 5 000 000 Kč, včetně souvisejících otázek. Jelikož tato dovolatelkou předestřená otázka nebyla (ve skutečnosti) nikterak určující pro závěr o správnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud se jí dále již nezabýval. Jinak řečeno, návrhu L. Š. na nařízení závěry pozůstalosti není možné vyhovět, i kdyby byl v otázce způsobilosti předmětu (potažmo práva) k soudní úschově přijat kladný závěr.