Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3600/2022, ze dne 21. 3. 2023:
V případě namítaného nedostatku aktivní legitimace žalobců (jako důsledku nesprávného posouzení pozůstalostního soudu, komu má být podání žaloby ohledně sporu o dědické právo uloženo) žalovaná 1) přehlédla, že jí označené usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 49/2022, bylo vydáno na základě dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu v řízení o pozůstalosti, kterým byl jeden z účastníků odkazován na podání žaloby ve sporném řízení. V nyní projednávané věci o odkázání na sporné řízení nejde (usnesení pozůstalostního soudu ukládající podání žaloby potomkům zůstavitelky nabylo právní moci), řešena je již sporná věc sama. Zde je však třeba poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž, dojde-li v konkrétním případě k odkázání účastníka řízení o pozůstalosti na řešení sporu o dědické právo ve sporném soudním řízení, aniž by se jeho právo jevilo jako (nej)slabší, nemůže mít takový nedostatek vliv na úvahu, koho z účastníků v řízení sporném zatěžuje povinnost rozhodné skutečnosti tvrdit a prokazovat, tuto otázku si posuzuje vždy výlučně soud v řízení sporném (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021). Navíc odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 49/2022 obsahuje také doplnění, že závěr, že do řízení sporného o určení dědického práva bude na místě odkázat k podání žaloby toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává, nelze vnímat jako bezvýhradný, ale je vždy třeba kompletně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo (např. obsah předložené závěti, způsob jejího předložení, osoba, která ji přeložila, způsob jakým byla pravost listiny popřena). Závěry uvedené v obou výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu tak nesvědčí ani oprávněnosti dovolací námitky, že břemeno tvrzení a důkazní nesprávně zatěžovalo žalobce (jako důsledek nesprávného odkazu pozůstalostního soudu k podání žaloby ve sporném řízení), zejména když z obsahu žalob nevyplývá, že by žalobci zpochybňovali, že závěť napsala a podepsala zůstavitelka (nebylo to ani předmětem dokazování), za neplatnou závěť považovali z důvodu, že k takovému právnímu jednání v době pořízení závěti nebyla zůstavitelka způsobilá. V takovém případě je na místě, aby prokázání tohoto tvrzení bylo především na tom, kdo nedostatek způsobilosti zůstavitelky tvrdí, také s přihlédnutím k tomu, že podpis zůstavitele na listině se závětí byl úředně ověřen.