Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví v rámci Evropské unie, může dosáhnout zápisu vlastnického práva k zděděné nemovitosti po zůstaviteli nacházející se na území České republiky na základě tzv. evropského dědického osvědčení, které mu vydají příslušné orgány státu, v němž proběhlo dědické řízení.
Dědictví nemovitosti se tak již neprojednává podle toho , kde se nemovitost nachází, ale podle bydliště zůstavitele.
Pokud však evropské dědické osvědčení neobsahuje specifikaci práv dědice ke zděděné nemovitosti (např. velikost podílu dědice) či identifikaci takové nemovitosti, kterou pro vklad vlastnického práva vyžadují právní předpisy České republiky, je třeba k zápisu změny vlastnického práva v České republice předložit příslušnému katastrálnímu úřadu vedle evropského dědického osvědčení také čestné prohlášení dědiců s jejich úředně ověřeným podpisem, v němž budou chybějící údaje specifikovány. Toto prohlášení musí být učiněno v českém jazyce, popř. úředně přeložené do českého jazyka. Zpravidla je tak třeba počítat s apostilou (je-li toto prohlášení činěno v cizině).
Podrobnosti stanoví ust. § 69 odst. 6 katastrální vyhlášky č. 357/2013 Sb.:
„Nejsou-li v listině vydané za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie, která prokazuje univerzální právní nástupnictví, uvedena práva nebo nemovitosti, kterých se právní nástupnictví týká, protože to neumožňuje právní řád státu, ve kterém byla listina vydána, zapíše katastrální úřad změnu vlastnického nebo jiného věcného práva na základě této listiny a prohlášení právního nástupce s náležitostmi podle § 66 odst. 4 písm. a) až d) a f).“
Na evropské dědické osvědčení není potřeba vyznačovat apostilu, a to díky úpravě obsažené v čl. 74 nařízení s názvem Legalizace nebo obdobné formální požadavky: „U dokumentů vydaných v členských státech v rámci tohoto nařízení se nevyžaduje legalizace či obdobný formální požadavek.“