Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 C 49/2021, ze dne 13. 4. 2023:
Soud tedy učinil závěr, a to v tom smyslu, že zůstavitel volně a svobodně rozhodoval o svých záležitostech a že zcela vědomě učinil svou závětní dědičkou žalovanou, jež s ním žila, přičemž ony, poněkud literární, úvahy žalobce, o tom, že zůstavitel mohl trpět duševní poruchou, či psychickými problémy, a to s ohledem i na značné množství tišících prostředků, které musel užívat, jsou opravdu jen laickými úvahami, bez opory v provedeném dokazování, a to navíc za situace, kdy i sám žalobce připustil, že se, před smrtí, se zůstavitelem vlastně nestýkal, takže jej vůbec neviděl.
Shora předestřený závěr učinil podepsaný soud i proto, že, byť tedy strana žalující žádala soud o to, aby si soud, od zdravotnického zařízení, v němž se zůstavitel léčil, vyžádal kompletní zdravotnickou dokumentaci, a to ohledně prokázání toho, v jakém psychickém stavu byl zůstavitel, v době, kdy měla být pořízena dotyčná závěť, ze dne [datum], a že, pokud by soud rozhodl o tom, že tento důkaz nebude prováděn, pak tedy soud nemůže dospět k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, tak, ale, soud, v této souvislosti, opakovaně konstatuje, že žalobce, pokud jde o jeho dosti vágní tvrzení o nepříznivém psychickém či duševním stavu zůstavitele, vlastně nesplnil, primárně, svou povinnost tvrzení, a proto tedy nemohl unést ani své břemeno důkazní.
