(TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 162 [Vypořádání majetku]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 346–352:
- 162 Vypořádání majetku
(1) Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem.
(2) Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku, určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží.
(3) Ukáže-li se dříve, než je řízení o pozůstalosti pravomocně skončeno, že zůstavitel měl s pozůstalým manželem ve společném jmění ještě další majetek, vypořádá se dodatečně podle odstavce 1 nebo 2; soud přitom vychází z původního usnesení.
Smrtí zůstavitele (případně prohlášením za mrtvého) zaniká manželství (§ 754 ObčZ), a tím i SJM. Vypořádání společného majetku je pak předpokladem pro zjištění, co z tohoto majetku spadá do pozůstalosti a co se stává výlučným vlastnictvím pozůstalého manžela. Toto ustanovení nedoléhá na situaci, kdy SJM zaniklo jinak (například v důsledku rozvodu manželství apod.; srov. § 163).
Zánik manželství a vypořádání společného jmění
Závěrečnému rozhodnutí v řízení o pozůstalosti proto předchází vypořádání společného jmění, ve kterém je účastníkem pozůstalý manžel, i v případě, že by nebyl povolán k dědění (§ 110).
Podle § 1494 odst. 2 ObčZ je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl. Ovšem pokud zůstavitel pořídí závětí o veškerém majetku, tedy i o majetku, který je ve společném jmění, má se jeho vůli zcela vyhovět? Domníváme se, že nikoliv, že zůstavitel může disponovat jen s tou částí společného jmění, která mu náležela v době, kdy došlo k zániku SJM (tedy k době jeho smrti). Navíc je potřeba poměřovat zájem na naplnění vůle zůstavitele s právem pozůstalé manželky na majetek; žádný z těchto zájmů nesmí neodůvodněně převážit. Ideální samozřejmě bude, pokud se podaří dovést pozůstalého manžela a dědice k dohodě o vypořádání společného jmění.
Způsoby vypořádání SJM
Vymezení způsobů vypořádání v případě zániku manželství smrtí dle § 162 je úpravou speciální k ObčZ. Přípustné způsoby vypořádání jsou tedy jen dohoda pozůstalého manžela a dědiců nebo rozhodnutí soudu v pozůstalostním řízení.
Při vypořádání má být vždy zohledněna vůle zemřelého manžela a existence majetkového režimu odlišného od režimu zákonného (ať již došlo k ujednání smluveného režimu, nebo režimu založeného na základě rozhodnutí soudu).
Soud (soudní komisař) zjistí existenci majetkového režimu odlišného od režimu zákonného z Evidence listin o manželském majetkovém režimu, kterou vede Notářská komora České republiky. Pro potřeby vypořádání SJM je zásadní určit, zda byl rozsah SJM za života obou manželů rozšířen či zúžen, zda existoval režim oddělených jmění, popřípadě že byl vznik SJM odložen až ke dni zániku manželství. Zjištění existence takového režimu bude mít vliv na určení, které předměty tvoří součást SJM, a v jakém rozsahu má tedy SJM vůbec být vypořádáno.
Jestliže se účastníci neshodnou na tom, co patří do aktiv (nebo pasiv) společného jmění, je tu spor o aktiva nebo pasiva SJM. Sporem o aktiva nebo pasiva se rozumějí rozdílná tvrzení účastníků, tj. spornost po skutkové stránce věci. Jsou-li údaje účastníků o rozhodných skutečnostech shodné a zařazení věcí nebo pohledávek (dluhů) do aktiv nebo pasiv společného jmění závisí jen na právním posouzení, soudní komisař (soud) k nim nepřihlíží jen tehdy, jestliže dospěl k právnímu závěru, že do aktiv nebo pasiv společného jmění skutečně nepatří.
Vypořádání společného jmění dohodou
Podle § 764 ObčZ zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o pozůstalosti podle toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil. Na vypořádání se pozůstalý manžel může s dědici dohodnout, a nedohodnou-li se, použijí se pravidla pro vypořádání předvídaná v § 742 ObčZ.
ZŘS nově upravuje vypořádání SJM z procesního hlediska v tom, že připouští dohodu, do 31. 12. 2013 bylo možné jen určit obvyklou cenu majetku a určit, co připadá do dědictví a co manželovi.
Bude se tedy jednat o dohodě, předpokládá se, že bude uzavřena dohoda a soudní komisař (soud) ji bude schvalovat. Zákon nestanoví, že dohoda musí být učiněna před soudem, při jednání, není tedy vyloučeno, aby si účastníci dohodu sepsali sami (pak bude pravděpodobně potřeba její korekce po právní stránce soudním komisařem) nebo aby si donesli dohodu sepsanou například od advokáta.
Podmínkou dohody je, že „není v rozporu s pokyny, které zůstavitel udělil“. Toto ustanovení může v praxi působit problémy, neboť není zřejmé, co lze považovat za pokyn zůstavitele. Navíc toto ustanovení zakládá nerovnost manželů, když více práv dává tomu manželovi, který zemře dříve (jeho pokyny mají být naplněny). Při posuzování „rozporu s pokyny, které zůstavitel udělil“ bude tedy potřeba si vypomoci aplikací § 2 odst. 1 ObčZ (každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s LPS a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání; rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit). To bude případně potřeba vysvětlit i vykonavateli závěti, který má mimo jiné dbát o splnění zůstavitelových pokynů (§ 1554 ObčZ).
Problém může působit i SJM a majetek v podobě odkazů, zde je tentýž problém – má odkazovník dostat majetek celý, i když byl ve SJM? Kloníme se k tomu, že nikoliv, opět platí, že zůstavitel může disponovat jen s tou částí společného jmění, která mu náleží k době, kdy došlo k zániku SJM (tedy k době jeho smrti).
Dohoda by neměla jít proti vůli, resp. pokynům zůstavitele, poškozovat věřitele, neměla by poškozovat nepominutelné dědice, neměla by zkracovat práva dědiců pod zvláštní ochranou [v § 1685 odst. 2 písm. a) ObčZ je zavedena legislativní zkratka „osoba pod zvláštní ochranou“, rozumí se jí osoba, která není plně svéprávná nebo která je neznámá či nepřítomná, nebo právnická osoba veřejně prospěšná či zřízená ve veřejném zájmu], manželka má také chráněná práva (§ 747 ObčZ – omezení dispozice s bytem a domem) a bude potřeba také dbát práv chráněných Ústavou. Pokud dohoda bude v rozporu s něčím, co je v předchozí větě uvedeno, soud (soudní komisař) ji neschválí a rozhodne o vypořádání sám.
Nástin možného řešení problému s pokynem zůstavitele – pokud je pokynem, kdo bude dědit majetek ve společném jmění, dohoda by měla směřovat k tomu, že se vyhoví vůli zůstavitele, když chtěl, aby majetek někdo zdědil jako celek. Podmínkou ovšem je souhlas pozůstalého manžela s tím, že majetek připadne do aktiv dědictví tak, jak si zůstavitel přál, tedy celý, a za to by se měli dědicové s pozůstalým manželem dohodnout tak, že mu polovinu hodnoty majetku, který byl ve společném jmění, nahradí v penězích.
Otázkou je, jak postupovat, pokud by se dědicové chtěli dohodnout tak, aby výsledek byl proti vůli zůstavitele (například zůstavitel chtěl, aby celý byt připadl dědicům, ale dědicové se dohodli, že polovina připadne manželce). Pravidlem je, že vůle zůstavitele by měla být respektována (§ 1694 ObčZ), a odlišně se lze dohodnout pouze tehdy, pokud to zůstavitel výslovně připustil. Nicméně dle našeho názoru, pokud se tak všichni účastníci dohodnou, lze takovou dohodu schválit. K tomuto závěru nás vedou dále naznačené důvody.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Pokud jde o hmotný majetek, se kterým může dědic zcela svobodně disponovat (výjimkou jsou případy, kdy tomu tak podle nové úpravy není, třeba podmíněné dědictví), může se s jiným dědicem dohodnout tak, že část z jeho dědictví připadá tomuto jinému dědici (částečné vzdání se dědického práva). Opačný přístup by dědice nutil k tomu, aby po skončení pozůstalostního řízení uskutečňovali další právní jednání „navíc“.
Vypořádání společného jmění soudem
Pokud se pozůstalý manžel a dědicové na vypořádání nedohodnou, soud (soudní komisař) usnesením (autoritativně) provede vypořádání sám dle pravidel pro vypořádání předvídaných v § 742 ObčZ, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c) ObčZ (tedy s výjimkou toho, že každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek). To vyplývá z § 764 odst. 1 ObčZ. Soudnímu komisaři uložené nevyužití § 742 odst. 1 písm. c) ObčZ zjednoduší situaci, protože se nebude muset zabývat zkoumáním, kolik který z manželů ze svého výlučného majetku vložil do majetku společného.
Soudní komisař tedy vypořádá společné jmění tak, že jedna polovina na všech věcech připadne manželovi a druhá do dědictví, pokud zásady uvedené v § 742 ObčZ nepovedou k jinému vypořádání, které musí být odůvodněno. K tomu viz Králík 2012a.
Soud by měl především usilovat o takové uspořádání, aby se do pozůstalosti, resp. do výlučného majetku pozůstalého manžela dostala vždy konkrétní součást zaniklého SJM jako celek. Není-li to možné, přikáže do pozůstalosti, resp. do výlučného vlastnictví pozůstalého manžela ideální podíl na těchto součástech.
Soudní komisař tedy nemusí společné jmění vypořádávat otrocky (půl pračky, půl televize…), ale tak, aby hodnotově byly obě poloviny stejné. Za tím účelem ZŘS připouští možnost náhradové pohledávky. Náhradová pohledávka (například pohledávka pozůstalého manžela za dědictvím z titulu vypořádání společného jmění nebo dluh pozůstalého manžela vůči dědictví z titulu vypořádání společného jmění) se použije k vyrovnání hodnot tak, aby obě poloviny při vypořádání společného jmění byly stejné.
Vypořádání dluhů ve společném jmění
Oproti původní právní úpravě nastala změna i v odpovědnosti za společné dluhy manželů.
Ustanovení § 742 odst. 1 písm. a) ObčZ zakotvuje, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné. Jmění zahrnuje jak majetek, tak dluhy. Podle § 737 odst. 2 ObčZ má vypořádání dluhů účinky jen mezi manžely.
Společné dluhy manželů se v rámci vypořádání společného jmění vypořádávat nebudou, a to kvůli věřitelům – protože nejsou účastníky řízení o pozůstalosti.
Nebude na závadu, pokud se v dohodě pozůstalý manžel s dědici dohodne také na vypořádání dluhů a soudní komisař takovou dohodu schválí, se zákonnou výhradou, že vypořádání je analogicky účinné jen mezi pozůstalým manželem a dědici zůstavitele, nikoliv vůči věřitelům. Je možné schválit též dohodu o vypořádání společného jmění, která se týká jen části majetku obdobně podle § 738 odst. 2 ObčZ.
Podle § 710 ObčZ jsou dluhy převzaté za trvání manželství zahrnuty do režimu společného jmění, to znamená, že dluh vůči věřiteli „dluží“ oba manželé (oba manželé jsou solidárními dlužníky) a za dluh odpovídají jak majetkem ve společném jmění, tak i svým majetkem výlučným. Věřitel tedy nemusí zkoumat, jaký majetek mají manželé společný (zda manželé neuzavřeli dohodu modifikující zákonný rozsah SJM). Pokud manželé dluh neuhradí dobrovolně, je věřitel oprávněn se v rámci výkonu rozhodnutí uspokojit ze všeho majetku, který manželé vlastní, ať už společně, nebo každý sám.
Dluhy (závazky) zůstavitele tvoří pasiva dědictví bez ohledu na to, zda patří do společného jmění zůstavitele a jeho manžela (§ 708 až 710 ObčZ) a zda, popřípadě jak byly tyto dluhy (závazky) vypořádány mezi manželem zůstavitele a zůstavitelovými dědici (státem, má-li mu dědictví připadnout podle § 1634 ObčZ) v rozhodnutí vydaném podle § 162 nebo v řízení podle části třetí OSŘ (NS 21 Cdo 2436/2011, AN 5/2013 s. 30).
Důsledkem této úpravy bude nutnost zařadit dluhy ze společného jmění (§ 710 ObčZ) do dědictví v plné výši, protože dluh ve společném jmění je současně v plném rozsahu dluhem zůstavitele. Pokud praxe nedospěje k jinému závěru, bude řada dědictví v důsledku toho předlužena. Na tuto problematiku existují dva názory.
Podle prvního z nich se do aktiv zahrne polovina nemovitosti, která je součástí SJM, ale do pasiv se zahrne celý dluh z titulu hypotečního úvěru na pořízení nemovitosti, čímž dojde k předlužení pozůstalosti, v důsledku toho může úvěrující banka navrhnout její likvidaci.
Podle druhého názoru se do aktiv zařadí regres proti pozůstalému manželovi, a tedy dědictví předluženo nebude. Tomuto řešení oponuje skutečnost, že regresní náhrada vznikne až v okamžiku zaplacení, tedy v době projednání pozůstalosti ještě nevznikla a není co zařadit do aktiv. Je otázkou, zda by podle § 1876 odst. 2 ObčZ neměla do aktiv pozůstalosti připadnout pohledávka proti druhému manželovi, aby přispěl na to, co by měl zaplatit druhý manžel nebo dědici. Argumentem pro toto řešení je skutečnost, že pokud dojde k vypořádání SJM tak, že manželovi (zůstaviteli) je přisouzena pozitivní hodnota, těžko lze tvrdit, že dědictví (SJM) je předluženo. Na tom nic nemění fakt, že vypořádání SJM je účinné jen dovnitř (tedy mezi manžely, případně dědici), a nikoliv navenek, tedy nemá vliv na postavení věřitelů a věřitelé mohou žádat splnění všeho po kterémkoliv z manželů (dědiců), i když podle vypořádání nejde o dluh, který by měl hradit on. Pozůstalostní řízení se vede jen mezi dědici a manželem a uspořádává jejich vzájemné poměry. Pro účely pozůstalostního řízení (pro účely posouzení, zda je pozůstalost předlužena) tedy není podstatná spekulace o tom, zda druhý z manželů splní, nebo nesplní závazky, které má podle vypořádání platit on.
Autoři tohoto komentáře se přiklánějí k druhému nastíněnému řešení. Další argument na podporu tohoto názoru je obsažen v § 163 7.
Odměnu u předlužených dědictví, která převezmou dědicové, hradí stát, což může mít značný dopad do státního rozpočtu. Závažným důsledkem je ale i rozšířená možnost nařídit likvidaci takto předluženého dědictví. Tu může navrhnout dědic, kterému svědčí výhrada soupisu, stát, nedědí-li jiný dědic, a věřitel, který prokázal svou pohledávku.
Soudní komisař bude muset vždy posoudit, zda se nejedná o šikanózní návrh, například v případě dědice, který to chce pozůstalému manželu, který není jeho rodičem, „zavařit“, nebo návrh věřitele, který tak „zesplatní“ celou svou pohledávku. V takovém případě bude třeba odvolat se na § 2 odst. 3 ObčZ, podle kterého výklad a použití právního předpisu nesmějí být v rozporu s dobrými mravy a nesmějí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Vše by lépe vyřešila novela ObčZ, která by stanovila, že se vylučuje možnost nařídit likvidaci dědictví předluženého jen v důsledku zařazení celých pasiv společného jmění do dědictví. Je přece zřejmé, že uspokojení věřitelů je zajištěno.
K judikatuře Nejvyššího soudu ohledně vypořádání společného jmění viz také Králík 2012b.
Usnesení o vypořádání společného jmění
O vypořádání společného jmění, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (případně prohlášením za mrtvého), rozhoduje soud usnesením. V usnesení stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele.
Rozhodnutí může být vydáno formou samostatného usnesení ještě před vydáním konečného usnesení
Proti usnesení je odvolání přípustné. Usnesení o vypořádání společného jmění je závazné jen pro účastníky řízení, jejichž práv a povinností se dotýká. Kdo nebyl účastníkem řízení v době vydání usnesení o vypořádání společného jmění, není tímto usnesením vázán a svých práv k pozůstalosti se může domáhat žalobou v občanském soudním řízení.
Vypořádána musejí být všechna práva ze společného jmění, která jsou mezi dědici a pozůstalým manželem nesporná, jinak se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží a účastníci je musejí uplatnit žalobou. Kdyby vyšlo po původním vypořádání dohodou nebo usnesením najevo, že do společného jmění patřil další majetek, provede se – v době až do skončení pozůstalostního řízení – dodatečné vypořádání.