KITTEL, David. § 1646 [Vydědění a jeho důvody]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 14:
(i) Nezřízený život je chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy (NS 21 Cdo 190/2010 = Rc 66/2012), aniž je nutně třeba, aby vyvolávalo veřejné pohoršení (NS ČSR Ry 1 921/28 = Vážný 8879). Za dobré mravy se pokládá souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (NS 21 Cdo 664/2003 nebo II. ÚS 249/97). Půjde zejména o závislost na alkoholu, omamných a psychotropních látkách a jedech nebo hazardních hrách, zanedbávání povinné výživy a neplacení výživného, zadlužování se bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nezákonným způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku. Při posuzování, zda je důvod vydědění naplněn, je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, ke kterým patří i to, zda zůstavitel sám plnil své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti vůči svému potomkovi a zda chování potomka, v němž je spatřováno vedení trvale nezřízeného života, není (bezprostředním a hlavním) důsledkem disharmonického rodinného prostředí, v němž byl potomek vychováván (NS 21 Cdo 2547/2016, 21 Cdo 3213/2012). (ii) O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoliv jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (NS 21 Cdo 190/2010 = Rc 66/2012).
SVOBODA, Jiří. § 1647 [Vydědění nepominutelného dědice]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 397, marg. č. 52–55:
Tento důvod vydědění nedoznal žádné změny a je shodný jako v přechozí právní úpravě. Koneckonců již úprava v OZO byla velmi podobná a dítě mohlo být vyděděno, vedlo-li trvale život příčící se veřejné mravnosti (§ 768 č. 4 OZO). V období první republiky tehdejší Nejvyšší soud dovodil, že důvodem vydědění ve smyslu citovaného ustanovení OZO je způsob života vyděděného příčící se podle všeobecných názorů dobrým mravům, aniž třeba, by způsob života vyvdal opravdu veřejné pohoršení (NS Rv I 921/28, Vážný 8879).
Má-li být nepominutelný dědic vyděděn z tohoto důvodu, je třeba splnění dvou předpokladů:
– tento dědic vede nezřízený život a
– děje se tak trvale.
Zákon vychází z toho, že se použije objektivní hodnotící kritérium, které umožní chování nepominutelného dědice podrobit určitému testu. Tímto objektivním hodnotícím kritériem jsou dobré mravy. Soudní praxe pokládá za dobré mravy souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (například NS 29 Cdo 228/2000 nebo 33 Cdo 4398/2007); uvedený souhrn je v souladu i se závěrem obsaženým v II. ÚS 249/97. Vybočuje-li chování nepominutelného dědice zřejmě z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, bude naplněn důvod pro vydědění takového dědice. Oním „vybočením“ se rozumí zejména chorobná závislost na požívání alkoholu nebo užívání psychotropních látek nebo jedů či chorobná závislost na hazardních hrách (tzv. gamblerství), neplacení výživného, opatřování si prostředků k životu způsobem, který není v souladu se zákonem, trvalé (soustavné) vyhýbání se pracovním příležitostem nebo zadlužování se bez reálné možnosti s ohledem na způsob života takové dluhy splácet.
Druhou podmínkou je, že nepominutelný dědic vede nezřízený život trvale. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (NS 21 Cdo 1912/2008, Rc 66/2012). Při posuzování důvodů vydědění je ovšem nutné přihlédnout i ke způsobu života samotného zůstavitele. Byl-li zůstavitel sám například chorobně závislý na požívání alkoholických nápojů nebo na užívání psychotropních látek nebo jedů nebo na hazardních hrách (byl gamblerem), potom takový člověk ze stejného důvodu jen stěží může vydědit i svého potomka. Domníváme se, že tento výklad je zcela v souladu s § 2 odst. 3, podle kterého „výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. V praxi se však tyto případy příliš často vyskytovat nebudou.
DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠEŠINA, M., ŠVESTKA, J., WAWERKA, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, (§ 1475-1720). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-8-11]. ASPI_ID KO89_d2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X:
Důvod vydědění uvedený v § 1646 odst. 1 písm. d) obč. zák., tj. nezřízený život, je shodný s důvodem uvedeným v § 469a odst. 1 písm. d) zák. č. 40/1964 Sb., a proto lze říci, že výklad i posuzování důvodnosti a intenzity naplňující pojem „nezřízený život“ by se neměly měnit. Obecný zákoník občanský definoval tento důvod vydědění slovy „vede-li trvale život příčící se veřejné mravnosti“, osnova československého občanského zákoníku slovy „vede-li vytrvale zhýralý život“. Všechna tato vyjádření mají společný znak, a to trvalost takového počínání nepominutelného dědice, a míní tím takový život, který zjevně vybočuje z běžných společenských představ o tom, jak se má chovat člen společnosti. K tomu Rouček a Sedláček (Rouček, Sedláček, 1936, s. 440) uvádí, že se takový život posuzuje podle názorů obecných, a nikoli snad podle trestního zákoníku, stačí, když takové chování je s to vyvolat obecné pohoršení a není třeba, aby takové pohoršení bylo skutečně vyvoláno. S těmito kritérii lze souhlasit i nyní.