Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1375/2023, ze dne 10. 5. 2023:
K otázce spornosti aktiv, pasiv, popř. jmění náležejícího do SJM zůstavitele a přeživšího manžela se již judikatura Nejvyššího soudu (naposledy v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022-II) vyjádřila tak, že sporností aktiv (popř. pasiv nebo majetku, jež má náležet do SJM) je míněna situace, kdy v rámci řízení o pozůstalosti některý z dědiců (popř. pozůstalý manžel, jde-li o majetek, jež má tvořit společné jmění manželů) uplatní rozdílná (rozporná) tvrzení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, popř. do společného jmění manželů (k otázce, co je sporným aktivem či pasivem, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007).
Při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku vynaloženo na jejich ostatní majetek, soud vychází nejen ze shodných tvrzení účastníků (dědiců a pozůstalého manžela). Zůstala-li některá z těchto okolností mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 162 odst. 2, věta druhá z. ř. s., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání společného jmění ke spornému majetku nepřihlíží. Účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat svých práv k tomuto majetku nebo ohledně těchto dluhů žalobou mimo řízení o dědictví (§ 189 odst. 1 z. ř. s.).
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví, případně sporností aktiv nebo pasiv společného jmění manželů, se ve smyslu citovaných ustanovení rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (do společného jmění manželů). Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví (společného jmění manželů). V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (do společného jmění manželů), nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007, jehož závěry se přiměřeně uplatní i za současné právní úpravy.)
K dané otázce lze s ohledem na právě nastíněnou ustálenou judikaturu soudů uzavřít, že jsou-li mezi účastníky právě projednávaného pozůstalostního řízení sporné skutkové okolnosti týkající se zejména okolnosti vzniku stavby, které jsou klíčové pro navazující právní závěr, komu drobná stavba náleží (zda vlastnicky náležela stavebníkovi nebo i jeho manželu v blíže neurčené době výstavby, popř. zda byla vystavěna až po 1. 1. 2013 a stala se tak bez dalšího součástí pozemku, na němž byla postavena či nikoliv atd.), nemohl být uvedený majetek zahrnut coby součást SJM zůstavitele a pozůstalé manželky, neboť se k němu nemělo pro jeho spornost v rámci pozůstalostního řízení vůbec přihlížet. Z toho úhlu pohledu byly předčasné (nadbytečné) právní úvahy soudu prvního stupně o tom, zda daná drobná stavba sdílí osud příslušenství stavby jiné či nikoliv, jelikož pro skutkovou spornost mělo zůstat právní posouzení režimu dané stavby stranou pozornosti soudu rozhodujícího v pozůstalostním řízení. Pozůstalostní řízení je totiž ze své povahy řízením tzv. nesporným, které není, co do své procesní úpravy, uzpůsobeno k řešení skutkových sporů, k čemuž je lépe vybaven soud rozhodující v řízení sporném (na základě žaloby podle § 189 odst. 1 z. ř. s.). Již skutková spornost rozhodujících okolností vede k závěru o nepřípustnosti podaného dovolání k dané otázce, jelikož řešení problematiky toho, zda příslušenství stavby může být situováno na jiném pozemku, než stavba hlavní, jiné (pro dovolatele příznivější) právní posouzení přinést evidentně nemůže. K dané otázce tak dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. přípustné není, neboť pozůstalostnímu soudu nepřísluší, jak vyloženo výše, provádět dokazování o sporných skutkových okolnostech týkajících se aktiv nebo pasiv pozůstalosti a ty pak právně hodnotit. Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) proto nepochybily, pokud spornou drobnou stavbu do vypořádávaného společného jmění přeživší manželky a zůstavitele nezahrnuly.