Podle § 4a písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, ve znění pozdějších předpisů platí, že:
Od daně z příjmů fyzických osob se osvobozuje bezúplatný příjem z nabytí dědictví a odkazu.
Citované ustanovení osvobozuje veškeré příjmy nabyté z titulu dědění nebo odkazu bez limitu, a osvobození se tak týká všech fyzických osob. Jde tedy o osvobození absolutní bez ohledu na stupeň příbuznosti či jiného vztahu dědice k zůstaviteli.
Z odborné literatury pak plyne, k tomu srov. kupř. KINDL, Milan. 7. Daňové aspekty dědictví. In: KINDL, Milan. Právo nemovitostí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 465, marg. č. 630–632, že:
Vzhledem k osvobození příjmů nabytých z dědictví nebo z odkazu nemůže však právnická osoba takový majetek odepisovat. Hmotným majetkem vyloučeným z odepisování je totiž i hmotný majetek, jehož bezúplatné nabytí bylo osvobozeno od daně z příjmů, s výslovně stanovenou výjimkou majetku, jehož nabyla fyzická osoba dědictvím nebo odkazem, a také s výjimkou hmotného majetku fyzické osoby nabytého obmyšleným, byl-li takový majetek vyčleněn do svěřenského fondu pořízením pro případ smrti nebo jde-li o majetek fyzické osoby, který majetek svěřenského fondu pořízením pro případ smrti zvýšil [§ 27 písm. j) DPříj]. Zatímco tedy právnická osoba, jež majetku nabyla z dědictví nebo odkazu, takový majetek již odepisovat nemůže, fyzická osoba ano.
Zrušení daně dědické není jedinou významnou změnou, k níž došlo v oblasti dědického práva z daňových aspektů. Předně se pro účely správy daní na právní skutečnosti hledí tak, jako kdyby zůstavitel žil až do dne předcházejícího skončení řízení pozůstalosti (§ 239a odst. 1 DŘ).
Pro daňové účely tedy zánik právní osobnosti zůstavitele nastává jindy nežli podle ObčZ (podle kterého právní osobnost člověka trvá od narození do smrti, § 23 ObčZ). Z toho potom vyplývá, že daňovou povinností zůstavitele se rozumí daňová povinnost vzniklá do dne předcházejícího skončení řízení o pozůstalosti. Tato daňová povinnost zůstavitele (jež v reálném životě mohla vzniknout i relativně velmi dlouho po zůstavitelově smrti, a to v závislosti na délce řízení o pozůstalosti) pak rozhodnutím soudu o dědictví teprve přejde na dědice. Tím dědic nabývá postavení daňového subjektu namísto zůstavitele. Daňovou povinnost zůstavitele bez ohledu na dobu jejího vzniku, tedy bez ohledu na to, zda vznikla před smrtí zůstavitele nebo až po ní, plní osoba spravující pozůstalost, a to na účet pozůstalosti, avšak vlastním jménem. Tato osoba (tj. osoba spravující pozůstalost) je přitom povinna podat řádné daňové tvrzení do tří měsíců od zůstavitelova úmrtí, což se pochopitelně může týkat a také týká jen daňové povinnosti vzniklé před smrtí zůstavitele. Tříměsíční lhůta od smrti zůstavitele se neprodlužuje například tím, že osoba spravující pozůstalost je zastoupena daňovým poradcem (advokátem).
Po skončení řízení o pozůstalosti má osoba, jež pozůstalost spravuje, povinnost podat řádné daňové tvrzení do třiceti dnů od skončení řízení o pozůstalosti (§ 239b odst. 5 DŘ). Toto daňové tvrzení se týká období od smrti zůstavitele.
Jestliže však osoba spravující pozůstalost podává daňové tvrzení za období od skutečné (faktické) zůstavitelovy smrti do dne předcházejícího skončení řízení o pozůstalosti, neuplatní v něm nezdanitelnou část základu daně (§ 15 DPříj), daňovou ztrátu, resp. položku odčitatelnou od základu daně, slevu na dani ani daňové zvýhodnění na vyživované dítě (§ 38ga DPříj).