Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3365/2022, ze dne 29. 3. 2023:

Projednávaná věc spočívá na řešení otázky, zda podle ustanovení § 1664 o. z. ve spojení s ustanovením § 1660 odst. 2 o. z. lze na dědický podíl dědice započíst plnění, které obdržel dědicův předek, i když dědické právo tohoto dědice nevyplývá z práva reprezentace (vstupu potomka na místo svého předka), přičemž zůstavitel ohledně započtení na dědický podíl ničeho nepřikázal.

V projednávaném případě dědila po zůstaviteli na základě zákonné posloupnosti v první třídě dědiců manželka zůstavitele a jeho tři dcery. V řízení bylo tvrzeno, že matka jedné z dcer byla zůstavitelem obdarována, a proto byl vznesen požadavek na započtení tohoto plnění na dědický podíl této dcery [účastnice 4) – její matka nedědila].

Ustanovení § 1663 o. z. stanovuje, že při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti. Jako výjimku z tohoto pravidla potom ustanovení § 1664 o. z. zakotvuje, že soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží.

Vzhledem k analogickému aplikování ustanovení o započtení na povinný díl na právní úpravu započtení na dědický podíl je nejprve nutno podrobit výkladu samotnou úpravu započtení na povinný díl. Zatímco ve vztahu k plněním vypočteným v ustanovení § 1661 odst. 1 o. z. je v ustanovení § 1661 odst. 2 o. z. výslovně stanoveno, že potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, se započte na povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje, v ustanovení § 1660 odst. 2 větě první za středníkem je oproti tomu pouze uvedeno, že potomku se započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (není zde tedy výslovně vyjádřena podmínka vstupu potomka na místo svého předka).

Tento rozdíl, proč ustanovení § 1661 o. z. výslovně uvádí jako podmínku započitatelnosti na povinný díl tam uvedených plnění poskytnutých předkovi potomka vstup potomka do práva svého předka, zatímco § 1660 odst. 2 o. z. výslovně podmínku vstupu potomka do práv svého předka neuvádí, je však objasnitelný. Ustanovení § 1661 o. z. totiž hovoří pouze o potomcích, zatímco ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. pojednává nejprve o nepominutelných dědicích (kterými jsou potomci dítěte zůstavitele právě jen tehdy, nedědí-li toto dítě zůstavitele, tedy jestliže právem reprezentace potomci vstupují do postavení svého předka – srov. 1643 odst. 1 o. z.) a až následně v části věty za středníkem odst. 2 doplňuje pravidlo pro potomky. Již ze samotného ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. proto vyplývá, že na povinný díl lze potomku dítěte zůstavitele započíst plnění poskytnutá zůstavitelem předkovi tohoto potomka, jen pokud tento potomek vstupuje právem reprezentace na místo svého předka, neboť jinak by tento potomek nepominutelným dědicem vůbec nebyl a povinný díl by mu nenáležel.

Jelikož se na započtení na dědický podíl analogicky aplikují ustanovení o započtení na povinný díl, výše uvedené znamená, že na dědický podíl dědice lze započíst to, co od zůstavitele předek tohoto dědice obdržel, jen pokud je dědické právo tohoto dědice založeno na vstupu do dědických práv jeho předka.

Tento závěr lze dovodit i z porovnání smyslu předmětných ustanovení. Zatímco ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. ve větě první před středníkem zakotvuje, že se na povinný díl započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu, ustanovení § 1661 o. z. upravující započtení toho, co zůstavitel dal potomkovi za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či se započetím podnikání nebo co použil na úhradu dluhů zletilého potomka, stanoví z hlediska doby, za niž lze započtení provést, naopak výchozí pravidlo tak, že se tato plnění započtou, i když nastala dříve než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli. Z uvedeného vyplývá, že zákonodárce zřejmě předvídá, že významnějšími a hodnotnějšími dary budou ty uvedené v ustanovení § 1661 odst. 1 o. z., když jejich započitatelnost ve výchozím pojetí nelimituje žádnou dobou (když pro limitaci této doby je vyžadována vůle zůstavitele), oproti darům spadajících pod ustanovení § 1660 odst. 2. o. z. V takové situaci je logické, že ustanovení § 1661 o. z. nebude naopak obsahovat restriktivnější podmínky pro započitatelnost, než ustanovení § 1660 odst. 2 o. z., a že tedy výslovně vyjádřená omezující podmínka započitatelnosti v ustanovení 1661 odst. 2 o. z. se má vztahovat i na případy v ustanovení § 1660 odst. 2 o. z., když rozdíl ve výslovném zakotvení této podmínky je způsoben, jak vyloženo výše, použitím rozdílných pojmů v předmětných ustanoveních. Jestliže je v ustanovení § 1661 o. z. započitatelnost toho, co potomkovi rodiče dostali od zůstavitele, limitována pouze na případy, kdy potomek vstupuje na místo svého předka, bude se tato podmínka proto vztahovat i na případy uvedené v ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. Pokud z dob, za něž lze započtení provést, ve výchozím pojetí (nestanoví-li zůstavitel odlišně) vyplývá větší potřebnost započíst plnění uvedená v ustanovení § 1661 odst. 1 o. z., než ta, uvedená v ustanovení § 1660 odst. 2 o. z., potom by nebylo logické, aby podle ustanovení § 1661 o. z. byla potomkovi započitatelnost toho, co obdrželi jeho rodiče od zůstavitele, limitována úžeji jen na případ, kdy vstupuje na místo svého předka, zatímco podle ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. by započitatelnost byla stanovena šířeji tak, že by byla potomkovi započitatelná plnění, která obdrželi od zůstavitele jeho předci nejen v případě, kdy vstupuje potomek na místo některého z nich, ale i když potomek na místo některého z nich nevstupuje.

Odvolací soud proto správně uzavřel, že na dědický podíl účastnice 4) nelze započíst to, co zůstavitel daroval její matce, když účastnice 4) byla sama nepominutelným dědicem a na místo žádného svého předka nevstupovala, když její matka nebyla nepominutelným dědicem.