Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3637/2009, ze dne 23. 11. 2011:
Protože změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné pouze se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli, a protože v souzené věci projevili vůli odstoupit od uzavřené dědické dohody pouze Z. D. a K. G., jsou jí účastníci vázáni. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda neodporuje zákonu a ani dobrým mravům. Jelikož tvrzená pohledávka K. G. za zůstavitelem ve výši 150.000,- Kč je sporná, nebyla zařazena mezi pasiva dědictví. Námitku K. G., že k úhradě dluhu zůstavitele vůči „VZP byla zavázána pouze ona sama“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že dluh byl tímto způsobem vypořádán dohodou dědiců, kteří mohou „upravit způsob vypořádání dědiců i své nároky vyplývající z dědictví odchylně od svých nároků“.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že účastníky uzavřená dohoda o vypořádání dědictví je v souladu se zákonem a že neodporuje dobrým mravům. Uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.12.1974 sp. zn. 4 Cz 63/74, uveřejněný pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975 zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975 sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1994 sp. zn. 24 Co 106/94, uveřejněné pod č. 3 v časopise Ad Notam, roč. 1995, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.1998 sp. zn. 18 Co 228/97, uveřejněné pod č. 2 v časopise Ad Notam, roč. 1999 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 2539/2006), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; z důvodu této právní otázky proto nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
