Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1717/2016, ze dne 1. 12. 2016:
Pro závěť zřízenou formou notářského zápisu ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák. žádné zvláštní náležitosti nepožaduje a postačí tedy k její platnosti, že je sepsána notářským zápisem o právním úkonu, který nemá vady, pro něž by byl neplatný z hlediska ustanovení obč. zák. o neplatných právních úkonech. Chybějí-li však u písemnosti sepisované notářem formou notářského zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat formu notářského zápisu, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu, nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30. 4. 1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 61, ročník 1977, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud ČR důvod se odchylovat ani v současnosti, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007).
V případě závěti sepsané notářským zápisem obecně nelze za nezbytnou náležitost považovat individualizaci svědka (jako osoby obligatorně zúčastněné úkonu sepisu závěti). Na rozdíl od allografní závěti (sepsané jiným způsobem než vlastní rukou) je totiž účast svědků pod sankcí neplatnosti formy pořízení výjimečně nutná jen tehdy, je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát (k tomu srov. ust. § 65 odst. 1 not. ř.).
Hlavní význam institutu svědků přitom spočívá v jejich případném svědectví v soudním či jiném řízení, které se týká právního úkonu pojatého do notářského zápisu. Z tohoto důvodu nelze připustit za svědky ty osoby, o nichž je známo, že buď nemohly být svědky v občanském soudním řízení vůbec, nebo jejichž věrohodnost by mohla být zpochybněna (srov. § 66 not. ř.). Z obdobných důvodů (srov. § 476e obč. zák.) nelze připustit za svědky ani osoby přítomné pořízení závěti, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou (§ 476b obč. zák.).
Podle ustálené judikatury, kterou zmiňuje i dovolatel, může být svědkem (ve smyslu ustanovení 476b obč. zák.) jen taková osoba, která je touto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není tedy tímto svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen. Určení svědka i jeho souhlas mohou být projeveny i konkludentně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, na které lze v obecné otázce „pověření“ osoby svědectvím při pořízení závěti odkázat i v posuzované věci).
Z notářského zápisu o pořízení závěti ze dne 24. 5. 2007 (ani z dalšího obsahu spisu) v projednávané věci žádná omezení zůstavitelky (nemožnost číst nebo psát), která by vyžadovala účast svědků tohoto úkonu, nevyplývají. Se skutečností, že sepsání závěti byly přítomny i další osoby, které – jak bylo prokázáno, aniž by žalobce a) tento skutkový závěr úspěšně popřel – do průběhu pořízení závěti nijak nezasahovaly, když L. V. „zůstavitelku na její žádost k JUDr. Dvořákovi zavezla“ a když „JUDr. Dvořák zůstavitelce žádnou právní pomoc neposkytoval a domluvil jí pouze schůzku s notářem“, se soudy správně vypořádaly tak, že „není pro posouzení platnosti závěti relevantní“. Navzdory názoru dovolatele proto nelze nic vytknout ani závěru soudů, že „notářský zápis obsahuje veškeré náležitosti“ uvedené v § 63 odst. 1 not. ř., neboť mezi ně v daném případě povinně (ze zákona) nepatří identifikace osob přítomných sepisu závěti, údaj o ověření jejich totožnosti a jejich podpisy, nevystupují-li v některé z funkcí účastníků, jejich zástupců, svědků, důvěrníků nebo tlumočníků. Vzhledem k uvedenému není možné dojít ani k závěru, že písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (§ 134 o.s.ř.).