Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1765/2004, ze dne 22. 9. 2004:
Pokud by některý ze svědků allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476c obč. zák. nesplňoval podmínky vymezené ustanoveními § 476e a § 476f obč. zák., byla by uvedená závěť neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998).
V případě, že svědek (pisatel, předčitatel) allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476c obč. zák. nesplňuje podmínky vymezené ustanoveními § 476e a § 476f obč. zák. pouze ve vztahu k některému z více dědiců povolaných k dědění touto závětí, pak je tato závěť neplatná pouze v části týkající se tohoto dědice (§ 41 obč. zák.). Z povahy právního úkonu závěti, jako dědického titulu, totiž nevyplývá, že povolání jednotlivých dědiců k dědění nelze vzájemně oddělit, o čemž svědčí i ustanovení § 461 odst. 2 obč. zák., podle kterého, nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona; nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona. Bez povšimnutí současně nelze ponechat ani okolnost, že uvedená interpretace citovaných zákonných ustanovení umožňuje alespoň částečnou realizaci vůle zůstavitele vyjádřené v závěti, oproti opačnému výkladu daných zákonných ustanovení, který by uplatnění zůstavitelovy vůle zcela znemožnil.
