Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2517/2018, ze dne 5. 12. 2018:
Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posuzování otázky, k jakému okamžiku nabývá stát dědictví na základě tzv. odúmrti. Nejvyšší soud totiž dlouhodobě zdůrazňuje, že také ve vztahu k dědictví, jež podle § 462 obč. zák. připadá státu, platí, že se nabývá smrtí zůstavitele, jak vyplývá z § 460 obč. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2009, ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2358/2007, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3233/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2009, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3278/2008, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1373/2007, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3423/2009, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4007/2010, či ze dne6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2006/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5422/2008).
Tyto závěry lze obdobně aplikovat i v režimu zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, jehož § 509 a § 513 rovněž stanovily, že se dědictví nabývá zůstavitelovou smrtí a že to, čeho nenabude žádný dědic, připadne jako odúmrť státu.
Popsanou výkladovou linii dovolací soud nikterak nemínil překonat ani v odvolacím soudem citovaném usnesení ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1318/2015, neboť i v tomto judikátu se uvádí, že „podle pravomocného usnesení soudu o dědictví dochází k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo k připadnutí dědictví státu zásadně s účinností ke dni smrti zůstavitele“. Formulace, dle níž dědictví připadá státu jako tzv. odúmrť na základě pravomocného usnesení o dědictví, jež odvolací soud svedla na scestí, neměla vyjadřovat, že by se snad stát do postavení nabyvatele dědictví dostával až od právní moci usnesení dědického soudu, ale pouze reflektovala skutečnost, že v souladu s principem ingerence veřejné moci do procesu přechodu majetku zemřelého na právní nástupce nelze dovodit, že státu připadlo dědictví podle § 462 obč. zák., nebylo-li o tom rozhodnuto dědickým soudem dle § 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. V řešené věci však není žádného sporu o tom, že soud v usnesení o dědictví po A. K. potvrdil připadnutí dědictví (včetně pozemku, z něhož vznikl pozemek parc. č. XY) státu, přičemž se tak nepochybně stalo s účinky ke dni, k němuž byla uvedená zůstavitelka prohlášena za mrtvou. Právní úvahy odvolacího soudu jsou tedy, pokud jde o žalobu na určení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY, pochybené, a dovolání bylo ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. podáno důvodně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v části týkající se tohoto pozemku, jakož i v závislých výrocích nákladových podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc v příslušném rozsahu vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.