Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2076/2014, ze dne 25. 6. 2014:
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 246/2003 (jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách a na nějž správně odkázal soud prvního stupně), dovodil, že dohoda o vypořádání dědictví upravuje jen právní vztahy mezi dědici navzájem a nemůže se týkat (a ovlivnit práva) třetích osob, zejména zůstavitelových věřitelů. Dohoda dědiců, v níž by upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele odlišně od právní úpravy této odpovědnosti v § 470 obč. zák. bez souhlasu věřitelů, by zavazovala jen dědice, z nichž každý by odpovídal i nadále za dluhy zůstavitele podle poměru daného ustanovením § 470 odst. 2 obč. zák. Tento závěr vychází ze starší judikatury, konkrétně ze závěrů rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. prosince 1974, sp. zn. 4 Cz 63/74, uveřejněného pod číslem 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975. Jde proto již o ustálenou judikaturu a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.