Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2991/2021, ze dne 28. 4. 2022:
Žalovaný 2) dále namítal odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jím citované rozhodnutí nejvyššího soudu se přitom nezabývá specificky určovací žalobou ve vztahu k aktivům, k nimž se pro jejich spornost mezi účastníky pozůstalostního řízení při projednání pozůstalosti nepřihlíželo. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Již za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dospěla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru, že na základě žaloby podané podle § 175y odst. 1 o. s. ř. může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv nebo pasiv dědictví nebo spornost skutečnosti významné pro vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o. s. ř. [např. na základě žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř.], ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) na základě žaloby na plnění [§ 80 písm. b) o. s. ř.], při níž vyřešení otázky sporných aktiv nebo pasív dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o. s. ř., bude představovat posouzení předběžné otázky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný pod číslem 70/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Stejný závěr vyslovil Nejvyšší soud již i ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 v rozsudku ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020, v němž konstatoval, že ustanovení § 189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), výslovně stanoví, že nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou. Takovou žalobu soud projedná a rozhodne o ní ve sporném řízení. Žalobu lze podat (s výjimkou vlastnického práva, které se nepromlčuje) ve lhůtě tří let od právní moci usnesení soudu, kterým bylo skončeno dědické řízení, v němž bylo uplatňováno zařazení majetku do aktiv dědictví a v němž nedošlo k zařazení majetku do aktiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení 172 odst. 2 z.ř.s. (srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1305/2010). Na základě žaloby podané podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. pak může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv (nebo pasiv) dědictví (především na základě žaloby na určení podle ustanovení § 80 o.s.ř.), ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž vyřešení otázky sporných aktiv (nebo pasiv) dědictví bude představovat posouzení předběžné otázky. Řízení o této žalobě se musí účastnit (buď jako žalobci, nebo jako žalovaní) všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace. Postavení jednotlivých dědiců ve sporu pak bude vyplývat z jejich postoje k tomu, zda pohledávka (nebo dluh) zůstavitele patří nebo nepatří do aktiv (nebo pasiv) dědictví.