Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2860/2011, ze dne 17. 12. 2012:
Odvolací soud při posouzení platnosti důvodu vydědění O. J. zůstavitelem v listině o vydědění sepsané vlastní rukou dne 25.5.1989 v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení § 469a obč. zák., ve znění účinném ke dni sepsání listiny o vydědění, tj. ke dni 25.5.1989, v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. právní názor vyjádřený v Závěrech občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR ze dne 29.12.1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbirce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005). Právní názor odvolacího soudu, že důvod pro vydědění nelze spatřovat v budoucím chování potomka a že důvodem vydědění může být pouze chování potomka, které předcházelo vydědění, je správný. Opačný názor nelze úspěšně dovozovat – jak činí dovolatelka – ani z toho, že zůstavitel pořizoval listinu o vydědění v roce 1989 a že „za dané politické situace bylo bez pochyb, že syn se do své vlasti již nevrátí“, neboť – jak vyplývá ze shora uvedené judikatury – uvedený právní názor byl přijat již v době předcházející sepsání listiny o vydědění zůstavitelem v této věci, a je i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správný nadále přijímán.