Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 682/2012, ze dne 29. 8. 2013:
Odvolací soud při posouzení zákonného dědického práva F. K. v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení § 469, § 469a a § 476 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. právní názor vyjádřený v Závěrech občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR ze dne 29.12.1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněných ve Sbirce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005) a s názory právní teorie (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník II – komentář, 2. vydání, C.H.Beck Praha 2009, str. 1414), že vydědění musí být učiněno písemně. Právní názor odvolacího soudu, že předpokladem pro vydědění potomka je platný projev vůle zůstavitele (obsažený v listině o vydědění), je tedy správný.