Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 795/2011, ze dne 10. 10. 2012:
Odvolaci soud vyložil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – otázku nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v souladu se závěry judikatury soudů. Dovodil-li, že trestná činnost žalobce „byť opakovaná, k níž došlo v první polovině 90. let, tedy v době, kdy žalobci nebylo ani 20 let“, nenaplňuje důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, neboť žalobce se „v následující době, a to jak v době pobytu v ČR, tak v době pobytu v USA, nechoval tak, že by bylo možno dovodit, že vede nezřízený život“, a „v celkovém kontextu i s předchozí trestnou činností není naplněna ani podmínka trvalosti“, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na spis Okresního soudu v Blansku sp. zn. 11 T 110/2002 a dovozuje-li, že trestná činnost žalobce „dlouhodobě pokračovala“, pak přehlíží skutečnost, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23.10.2002 č.j. 2 T 350/2001-31 pravomocně odsouzen za trestné činy, které spáchal již v letech 1991-1992; ani z této skutečnosti nelze usuzovat na trvalé vedení nezřízeného života žalobcem ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
Kromě polemiky se závěry soudů o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku dovolatelka v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jejích dalších námitek je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že i po spáchání trestných činů zůstavitel „projevoval o žalobce zájem“, „chtěl, aby se napravil či vzpamatoval“, „měl s žalobcem blízký vztah“ a „navštívil žalobce ve Vazební věznici v Brně“ a že dopisy zůstavitele ze dne 30.7.1992 a ze dne 14.12.1992 „dle obsahu jednoznačně nasvědčují tomu, že zůstavitel svému synovi odpustil“]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalované 1) v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.