Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2547/2016, ze dne 3. 6. 2017:
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka blíže nerozvedla konkrétní skutečnosti, které ji k vydědění syna z tohoto důvodu vedly, bylo v posuzovaném případě třeba zodpovědět otázku, zda jednání žalobce naplňuje podmínky pro závěr, že žalobce trvale vedl v době před sepsáním listiny o vydědění, tj. před 7. 2. 2006, nezřízený život.
Za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2012).
Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět – v souladu s právní teorií – zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1416, nebo Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Linhart, 1936, str. 435).
Namístě je podotknout, že důvod vydědění uvedený v § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. je shodný i s důvodem uvedeným v § 1646 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto lze říci, že výklad i posuzování důvodnosti a intenzity naplňující pojem „nezřízený život“ by se s novou právní úpravou v budoucnu neměly měnit. Obecný zákoník občanský přitom definoval tento důvod vydědění slovy „vede-li trvale život příčící se veřejné mravnosti“, osnova čsl. obč. zák. slovy „vede-li vytrvale zhýralý život“. Všechna tato vyjádření však mají společný znak, a to trvalost takového počínání nepominutelného dědice, a míní tím takový život, který zjevně vybočuje z běžných společenských představ o tom, jak se má chovat člen společnosti. To se posoudí podle názorů obecných a nikoli podle trestního zákoníku. Stačí, že takové chování je způsobilé vyvolat veřejné pohoršení, není zapotřebí, aby takové pohoršení bylo skutečně vyvoláno [k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 4. 1929, sp. zn. Rv I 921/28, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu – Vážný, pod č. 8879, rozhodnutí Gl. U. N. F. 2241 nebo v Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Linhart, 1936, str. 440; příp. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, J. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Dědické právo (§ 1475 až 1720). Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 361].
Při posouzení otázky, zda v konkrétním případě je dán důvod vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života, je třeba přihlédnout nejen k dobrým mravům, které se ve společnosti ustálily, ale zohlednit i všechny okolnosti daného případu. Mezi okolnosti případu, k nimž je třeba přihlédnout, patří i to, zda zůstavitel sám plnil své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti vůči svému potomkovi a zda chování potomka zůstavitele, v němž je spatřováno vedení nezřízeného života, není (bezprostředním a hlavním) důsledkem disharmonického rodinného prostředí, v němž byl potomek vychováván. K podobným závěrům dospěla již dříve judikatura soudů při posuzování důvodnosti vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008). Soud proto může při posouzení důvodnosti vydědění přihlédnout k tomu, zda zůstavitel pečoval o zdraví svého potomka a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zda důsledně chránil zájmy svého potomka v době jeho nezletilosti, používal přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a aby nebylo jakkoli ohroženo jeho zdraví, případně jeho vývoj po stránce tělesné, citové, rozumové a mravní. Není totiž dost dobře představitelné, aby vydědění přicházelo v úvahu i tam, kde zůstavitel sám neplnil své rodičovské povinnosti, zanedbával je, případně (jen) přihlížel tomu, jak jiné osoby, například z důvodu soužití ve společné domácnosti se zůstavitelem a jeho potomkem (např. manžel či druh zůstavitele, který není rodičem dítěte), nepřiměřeným způsobem zasahují do řádné výchovy jeho potomka, a tím se bezprostředně podílel na nesprávném způsobu života svého potomka, jenž je jeho přímým a hlavním důsledkem.
Dovolací soud proto již dříve dospěl rovněž k závěru, že vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3213/2012).
V posuzované věci bylo závěrečnou zprávou dětského diagnostického ústavu, která se „četla k důkazu“ (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 35 verte), mimo jiné prokázáno (srov. rozsudek soudu prvního stupně č. l. 62 verte), že žalobce (dále též jen „nezletilý“) byl v období od 13. 5. do 31. 8. 1993 umístěn do Dětského diagnostického ústavu v P. (dále též jen „DDÚ“), že rodiče mají k nezletilému odmítavý vztah, nezletilý utíká k babičce pro nadměrné fyzické tresty otce, babička však není schopna zvládnout jeho výchovu, zajistit řádnou docházku do školy, že se nezletilý stýká se „závadovou“ partou, odmítá návrat k rodičům a ti se také k této možnosti staví negativně, že nezletilý dává najevo nedůvěru k okolí, pocity křivdy, že v popředí je rodinná problematika, konfliktní vztahy mezi rodiči a babičkou, rodiče se vše snaží řešit zákazy, které končí tím, že nezletilý hledá u babičky útočiště, že s rodiči je obtížnější spolupráce, mají sklon k zaujímání kategorických, často vyhrocených postojů, dlouho zcela odmítali jakýkoliv kontakt s nezletilým a sami v době synova útěku k babičce požádali o ústavní výchovu.
Z tohoto provedeného dokazování však soud prvního stupně (ani soud odvolací) nedovodily žádné důsledky při posouzení důvodnosti vydědění žalobce podle ust. § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. [soud prvního stupně již ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci ze dne 25. 5. 2012 argumentoval zprávou DDÚ pouze ve vztahu k posouzení důvodnosti vydědění podle § 469a písm. a) a b) obč. zák., a odvolací soud pak ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013 pouze konstatoval, že pro závěr o tom, zda neprojevování opravdového zájmu potomka (žalobce) o zůstavitelku je důsledkem chování zůstavitelky v minulosti, se jeví jako „zcela nedostatečná“ pouhá zjištění ze zprávy DDÚ, neboť se jedná o „časově nepatrný zlomek období, které případně mohlo mít předpokládané důsledky“].
Již z výše uvedeného je zřejmé, že zůstavitelka k disharmonickému rodinnému zázemí žalobce svým chováním pravděpodobně zásadním způsobem přispěla. Avšak obsah spisu, který nezahrnuje ani závěrečnou zprávu dětského diagnostického ústavu (viz výše), prozatím neumožňuje dospět k úplnému a spolehlivému zjištění o tom, zda se zůstavitelka podílela na způsobu života, který žalobce vedl v době předcházející sepsání listiny o vydědění ze dne 7. 2. 2006 (např. tím, že by ho v době jeho nezletilosti nedokázala ochránit před chováním ze strany svého manžela, nespravedlností v rodině a nepřiměřenými zásahy do jeho důstojnosti v podobě fyzických trestů či déletrvajícího domácího vězení, což mohlo vést k dlouhodobému neuspokojení základních psychických potřeb žalobce a následnému vzniku citové deprivace žalobce, jež mohla být příčinou způsobu života žalobce v době předcházející jeho vydědění). Nezabýval-li se odvolací soud (ani soud prvního stupně) touto otázkou,nemůže být správný ani závěr odvolacího soudu, že důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. v posuzované věci byl – v době sepsání listiny o vydědění ze dne 7. 2. 2006 – dán. Je proto třeba uzavřít, že závěr odvolacího soudu o důvodnosti vydědění žalobce podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. je předčasný.
V posuzované věci je nezbytné, aby byly provedeny (hodnoceny) důkazy, které směřují k objasnění okolnosti, zda se zůstavitelka na způsobu života žalobce podílela, neboť jsou navíc zásadní i pro řešení navazující otázky opodstatněnosti dalších důvodů vydědění žalobce, zvláště pak důvodu podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., kterou je třeba se zabývat, pokud by bylo shledáno, že důvod vydědění žalobce podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. není dán. V tomto ohledu je dovolací soud toho názoru, že soud prvního stupně (aniž by byl usměrněn soudem odvolacím) zejména nesprávně zamítl žalobcem navrhovaný důkaz opatrovnickým spisem, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 (k tomu srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 2. 2012 na č.l. 42), rovněž dostatečně nezohlednil výsledek již provedeného dokazování výslechy svědků (k okolnosti komplikovaných rodinných vztahů, zejména mezi zůstavitelkou a její matkou – babičkou žalobce, nebo k užívání výchovných prostředků vůči žalobci v průběhu dětství před jeho umístěním do DDÚ), vůbec se nezabýval stěžejním obdobím života žalobce do jeho 18 let stráveném ve výchovném ústavu v Praze 9, a konečně ani nijak nehodnotil dopad rodinných vztahů, způsobu výchovy žalobce a jeho pobytu v obou ústavních zařízeních na pozdější styl života žalobce v době předcházející sepsání listiny o vydědění ze dne 7. 2. 2006.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že odvolací soud správně uzavřel, že při posouzení důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelkou nelze přihlížet k jeho odsouzení pro týrání blízké osoby (babičky V. H.), stejně jako k jeho dluhu u zdravotní pojišťovny, když v řízení nebylo prokázáno, že by tyto okolnosti nastaly v době do 7. 2. 2006. Důvod vydědění totiž musí být v listině o vydědění uveden (srov. § 469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.)a zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám. Nelze jej tudíž spatřovat v budoucím chování potomka, a proto jsou pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, resp. v době předcházející vydědění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005.