Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3213/2012, ze dne 28. 11. 2013:
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit, je – jak výše uvedeno – skutečnost, že potomek trvale vede nezřízený život [srov. § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák.].
Pojem „trvalé vedení nezřízeného života“ není v občanském zákoníku definován, přičemž na jeho vymezení závisí důvodnost vydědění. Judikatura soudů dovodila, že za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (srov. zejména právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, roč. 2012). Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět – v souladu s právní teorií – zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Občanský zákoník II., Komentář, 2. vydání, Praha C.H.Beck 2009, str. 1263; Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému, Praha Linhart 1936, díl III., str. 435).
Nejdůležitější povinností rodičů ve vztahu ke svému dítěti je zabezpečení výchovy (nezletilého) dítěte v nejširším slova smyslu, jež zahrnuje kromě péče o zdraví dítěte, také péči o jeho všestranný vývoj, jak tělesný, tak citový, rozumový a mravní. Mezi základní psychické potřeby člověka (především v dětském věku) patří potřeba stálosti věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm, potřeba přiměřených podnětů a potřeby citové (emoční). Není-li dítěti dána příležitost k uspokojení některé jeho základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu, může být následkem tíživé životní situace narušení duševního zdraví dítěte, případně vznik deprivace, které nejčastěji pramení z nedostatku prokazovaného či vnímaného osobního respektu, pociťovaného bezpečí nebo vzájemných sociálních vazeb, ale i osobního strádání z nedostatku dalších smyslových podnětů. V pubertálním a adolescentním věku se projevují důsledky prožité deprivační situace ve vztahu ke kolektivu, v sociálním začleňování (nespokojenost se sociální pozicí, neadekvátní sebehodnocení), dále to bývá posunutá hierarchie společenských hodnot, nežádoucí rysy charakteru, zvýšené nebezpečí vzniku závislosti na alkoholu, drogách atd. (k tomu více např. in Langmeier, J. a Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství, Karolinum, 2011).
Je nepochybné, že osobnost člověka je výrazně formována prostředím, ve kterém v dětství a mládí vyrůstal a které do značné míry vytváří jeho budoucí názory, postoje a vztah k uznávaným společenským hodnotám. Při posouzení otázky, zda v konkrétním případě je dán důvod vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života, je proto třeba zohlednit všechny okolnosti daného případu a přihlédnout k dobrým mravům, které se ve společnosti ustálily. Mezi okolnosti případu, k nimž lze přihlédnout, patří, zda zůstavitel sám plnil své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti vůči svému potomkovi a zda chování potomka zůstavitele, v němž je spatřováno vedení nezřízeného života, není (bezprostředním a hlavním) důsledkem disharmonického rodinného prostředí, v němž byl potomek vychováván. K podobným závěrům dospěla již dříve judikatura soudů při posuzování důvodnosti vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008).Soud proto může při posouzení důvodnosti vydědění přihlédnout k tomu, zda zůstavitel pečoval o zdraví svého potomka a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zda důsledně chránil zájmy svého potomka v době jeho nezletilosti, používal přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a aby nebylo jakkoli ohroženo jeho zdraví, případně jeho vývoj po stránce tělesné, citové, rozumové a mravní. Není totiž dost dobře představitelné, aby vydědění přicházelo v úvahu i tam, kde zůstavitel sám neplnil své rodičovské povinnosti, zanedbával je, případně (jen) přihlížel tomu, jak jiné osoby, například z důvodu soužití ve společné domácnosti se zůstavitelem a jeho potomkem (např. manžel či druh zůstavitele, který není rodičem dítěte), nepřiměřeným způsobem zasahují do řádné výchovy jeho potomka, a tím se bezprostředně podílel na nesprávném způsobu života svého potomka, jenž je jeho přímým a hlavním důsledkem.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel.
V souzené věci se sama zůstavitelka na způsobu života, který žalobce vedl v době předcházející sepsání listiny o vydědění, podílela tím, že žalobce v době jeho nezletilosti (počínající již v předškolním věku žalobce) nedokázala ochránit před násilím ze strany svého bývalého manžela, nespravedlností v rodině a nepřiměřenými zásahy do jeho důstojnosti, což vedlo k dlouhodobému neuspokojení základních psychických potřeb žalobce a následnému vzniku citové deprivace žalobce, jež byla bezprostřední příčinou zvrhlého způsobu života žalobce v době předcházející jeho vydědění. Závěr odvolacího soudu, že důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. v posuzované věci nebyl – v době sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 – dán, je proto správný.
I když s dovolatelkou lze souhlasit v tom, že k zahlazení odsouzení trestné činnosti vyděděného nelze v případě vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přihlížet, neboť pro posouzení důvodnosti vydědění pro trvalé vedení nezřízeného způsobu života není podstatné, zda nastala zákonná fikce neodsouzení pachatele trestného činu, když zákon v tomto případě s odsouzením vyděděného žádné konkrétní právní důsledky nespojuje (na rozdíl od vydědění podle § 469a odst. 1 písm. c/ obč. zák. – srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 1065/2011), nic to nemění na tom, že důvod vydědění v posuzované věci nebyl dán, a to již z důvodu shora popsaného.
Podobně již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobce v době sepsání listiny o vydědění vedl nezřízený život „trvale“ – jak dovozuje dovolatelka – neboť v listině o vydědění označený důvod vydědění není dán již z důvodu výše popsaného.
Konečně, namítá-li dovolatelka, že v souzené věci měl odvolací soud přihlédnout také „k událostem, které nastaly po tzv. rozhodném období“, přehlíží tím, že důvod vydědění musí být v listině o vydědění uveden (srov. § 469a odst. 3, část věty za středníkem obč. zák.) a zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám. Právní názor odvolacího soudu, že důvod vydědění nelze spatřovat v budoucím chování potomka a že pro posouzení platnosti vydědění jsou rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, resp. v době předcházející vydědění, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 2860/2011). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že zůstavitelka – ať již z jakýchkoliv důvodů – listinu o vydědění nezrušila.