Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1203/2013, ze dne 22. 4. 2014:
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil „soužití ve společné domácnosti“, když neprovedl „kvalitativní test“ důvodu opouštění společné domácnosti, tedy že chybně posoudil otázku, zda opouštění společné domácnosti ze strany žalobkyně „přibližně na polovinu dní v měsíci“ mělo „závažnou objektivní příčinu“, jestliže žalobkyně uvedla, že důvodem opouštění bylo, že „zůstavitel v noci chrápal, matrace byla tvrdá a v ložnici zůstavitele nebylo místo pro další postel“.
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2004 – dále jen „obč.zák.“).
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 obč. zák.).
Společnou domácností se ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 obč. zák. rozumí – jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněný pod č. 3 v časopise Ad Notam, roč. 2011, a pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 292/2013) – soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech nebo domech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen takové skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud při posouzení povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem z výše uvedených závěrů vycházel. Soužití žalobkyně se zůstavitelem odpovídá požadavkům na vedení společné domácnosti za situace, kdy soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke skutkovému zjištění, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že žalobkyně od června 2002 pomáhala zůstaviteli s pracemi okolo domu, zemědělskými pracemi na jeho pozemcích, prala a věšela prádlo, uklízela domácnost, se zůstavitelem společně nakupovali, a zejména od druhé poloviny roku 2002 oba přispívali k úhradě a obstarávání společných potřeb v domácnosti a že žalobkyně u zůstavitele přespávala a toto soužití trvalo až do smrti zůstavitele. Dovolací soud tedy považuje za správný názor odvolacího soudu, že žalobkyně se zůstavitelem tvořili ve smyslu § 115 obč. zák. společnou domácnost.
Závěru o tom, že žalobkyně se zůstavitelem tvořili společnou domácnost, nebrání ani zjištění, že v období od června 2002 do srpna 2003 žalobkyně spala u zůstavitele „polovinu nocí v měsíci“, a to z důvodu, že „zůstavitel v noci chrápal, matrace byla tvrdá a v ložnici zůstavitele nebylo místo pro další postel“. S názorem odvolacího soudu, že soužití ve společné domácnosti nebrání, přespává-li její člen i v jiném bytě, dovolací soud souhlasí, neboť soužití ve společné domácnosti nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně se zůstavitelem vytvořili takové společenství, které se neomezovalo jen na „občasné návštěvy“ nebo na „příležitostnou výpomoc“, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.