Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1657/2021, ze dne 28. 7. 2021:
Uvedené závěry je pak třeba poměřovat i těmi, jež se specificky váží k problematice rozhodování o sporném dědickém právu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněném pod číslem 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2011“), vyložil, že ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. soud posoudí všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném.
Vztaženo do poměrů právě projednávané věci, je třeba zdůraznit, že soud (soudní komisař) rozhodující v pozůstalostním řízení nepostupoval důsledně podle § 168 z. ř. s., podle něhož soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo. Jestliže – jako v projednávané věci – dědické právo uplatňuje více osob, jejichž dědická práva si konkurují, je pro další postup rozhodující, zda jsou skutečnosti, z nichž se dědické právo těchto osob vyvozuje, mezi dědici sporné či nesporné (srov. § 169 a 170 z. ř. s., § 1672 a 1673 o. z.). Řízení o pozůstalosti patří mezi tzv. zvláštní řízení vyjmenovaná v ustanovení § 2 z. ř. s., pro která se jako obecné pravidlo zavádí tzv. vyšetřovací zásada, podle které je věcí soudu, aby veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé zjišťoval z úřední povinnosti bez ohledu na procesní aktivitu účastníků (k tomu viz SVOBODA, K., In: SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 33). Tomu odpovídá povinnost soudu (soudního komisaře) vyzvat v rámci pozůstalostního řízení všechny osoby, které si činí právo na dědictví (jeho část), aby se vyjádřily ke všem známým skutečnostem, jež mohou mít vliv vyšetření dědického práva, zejména k tomu, zda uznávají nebo naopak popírají pravost nebo platnost jednání zůstavitele, jimiž se zakládá dědický nárok (zejména dědické smlouvy, závěti, vydědění, a jejich odvolání).
V dané věci se soud v pozůstalostním řízení omezil na zjištěnou spornost listiny o odvolání vydědění, avšak nebylo vůbec zjišťováno stanovisko účastníků řízení k pravosti a zejména platnosti listiny o vydědění [tedy k tomu, zda jednotliví účastníci řízení považují vydědění žalované 1) zůstavitelem za opodstatněné či nikoliv]. Danou otázkou se měl proto za situace, kdy žalovaná 1) v průběhu řízení existenci důvodů svého vydědění v rámci vzájemného návrhu výslovně zpochybnila, zabývat soud rozhodující v řízení o žalobě na určení dědického práva. Měl účastníky podle § 118a odst. 1 a 3 vyzvat k označení odpovídajících tvrzení a důkazů o nich, neboť jen tak mohl být naplněn předpoklad, že budou komplexně posouzeny všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Tato povinnost ho zatěžovala zcela bez ohledu na to, že (navíc nesprávně) vyloučil vzájemný návrh k samostatnému projednání a rozhodnutí. Opačný postup byl v rozporu nejen se závěry citovaného R 99/2011, ale též s pravidlem, podle něhož je třeba při hodnocení důkazů přihlédnout ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Řečeno jinak, ani případné vyřešení dílčí předběžné otázky, zda odvolání vydědění žalované 1) ze strany zůstavitele bylo platné či nikoliv, nemohlo rozhodujícímu soudu postačit k odpovědi na stěžejní otázku, zda-li žalovaná 1) je či není intestátní dědičkou zůstavitele, neboť odpověď na ni je bytostně spjata s potřebou náležitého posouzení účinků listiny o vydědění a jejího vlivu na dědické právo žalované 1).
Dovolatelkám je třeba přisvědčit i v tom, že nebyl důvod k rozhodnutí o vyloučení vzájemného návrhu žalované 1) k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to nejen z důvodů výše uvedených (potřeba komplexního rozhodnutí o sporném dědickém právu), ale též z důvodu zjevné provázanosti žalobního požadavku žalobkyně [na určení, že žalovaná 1) není dědicem po zůstaviteli] s požadavkem uplatněným ve vzájemném návrhu, jímž se žalovaná 1) domáhala naopak určení, že dědičkou po zůstaviteli je. Současnému projednání obou požadavků s odlišnými žalobními petity sice ve vztahu mezi týmiž účastníky nebránila překážka zahájeného řízení (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5219/2007), je však zřejmé, že rozhodnutím o podané žalobě byl pro již zmiňovanou vzájemnou provázanost předurčen výsledek rozhodnutí o vzájemném návrhu a naopak. Za popsané procesní situace tak představuje vyloučení vzájemného návrhu žalované 1) odepření spravedlnosti (tzv. denegatio iustitiae), neboť soud neprovedl či jinak se nevypořádal s jí navrženými důkazy označenými ve vzájemném návrhu (srov. č. l. 59 a násl. procesního spisu), které mohly být významné pro určení, zda je či není žalovaná 1) dědičkou po zůstaviteli. Přesto pak o otázce jejího dědického práva rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 6 C 180/2018-142, aniž by se s uvedenými důkazními návrhy procesně odpovídajícím způsobem vyrovnal. Bylo-li totiž v nyní probíhajícím řízení vyhověno žalobě na určení, že žalovaná 1) není dědičkou po zůstaviteli, nutně z toho plynulo, že nemůže být (bez ohledu na tvrzení uplatněná ve vzájemném návrhu a důkazy k nim označené) žalovaná 1) úspěšná se vzájemným návrhem, jímž chtěla deklarovat, že dědičkou po zůstaviteli je. Šlo tedy o výjimečný případ, kdy bylo zapotřebí ve světle shora citovaných nálezů Ústavního soudu rozhodnutí o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání vnímat coby porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.