Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 275/2016, ze dne 20. 2. 2017:
Nadto napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem J. Š., zemřelým dne 19.11.2009, podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je z odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i z rozsudku soudu prvního stupně (na které v tomto směru odvolací soud odkázal), zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení této otázky z ustálené judikatury soudů (k posuzování opravdového zájmu potomka srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případě, že podaná žaloba jde nad rámec pravomocného rozhodnutí státního notářství, vydaného podle ustanovení § 18 not. ř., nemusí tím být omezena možnost takovou žalobu věcně před soudem projednat a o uplatněném nároku rozhodnout, neboť může jít o nárok uplatnitelný před soudem bez ohledu na to, zda probíhá u státního notářství řízení o dědictví, v němž se řeší totožná nebo obdobná otázka mezi týmiž účastníky jako otázka významná pro projednávání dědictví (k tomu srov. například právní názor vyjádřený ve zprávě projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Vzhledem k tomu, že pro řízení před státním notářstvím podle ustanovení § 18 not. ř. platí, že státní notářství má vést jednání tak, aby probíhalo rychle a hospodárně, je s tím spojena také povinnost zaměřit šetření prováděné státním notářstvím tak, aby byly objasněny všechny sporné skutečnosti, aby bylo zabráněno vzniku zbytečných průtahů, například tím, že by státní notářství bylo nuceno postupně, jak by se v průběhu řízení objevovaly další sporné skutečnosti, odkazovat v několika rozhodnutích účastníky na soudní nebo jiné řízení. S tím souvisí také potřeba, aby účastníci řízení uvedli konkrétně všechny skutečnosti spolu s důvody, jejichž existenci tvrdí nebo popírají. Rozhodnutím soudu by pak měla být vyřešena sporná otázka nebo všechny sporné otázky mezi dědici tak, aby státní notářství bez dalšího odkladu nebo nového přerušení řízení dle ustanovení § 18 not. ř. mohlo o dědictví rozhodnout.
Smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném po odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. je tak posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném, jako tomu bylo v projednávaném případě ohledně vydědění žalobce, které zůstavitelka učinila listinou o vydědění, jež byla součástí závěti ze dne 5. 3. 1989, a které žalobce napadl až v rámci podané žaloby a o jehož určení neplatnosti soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby. Vzhledem k výše uvedenému proto nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že způsobilým předmětem sporného řízení zahájeného na základě odkazu dědického soudu bylo jen určení absolutní neplatnosti závěti. Dovolací soud má za to, že předmět žaloby podané žalobcem, tj. na určení, že důvody vydědění žalobce uvedené v závěti zůstavitelky ze dne 5. 3. 1989 nebyly dány, byl způsobilý k projednání v rámci sporného řízení zahájeného na základě odkazu žalobce k podání žaloby dle ustanovení § 18 not. ř., neboť jde o skutečnost mezi účastníky spornou, na jejímž vyřešení závisí posouzení dědického práva žalobce v řízení o dědictví po zůstavitelce B. K., a to navíc za situace, kdy v projednávaném případě byla žaloba žalobce v části o určení, že závěť datovaná dnem 5. 3. 1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K., zemřelou dne 1. 11. 1989, je (absolutně) neplatná, rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 1. 2012, č. j. 4 C 1278/94-594, 4 C 1279/94, pravomocně zamítnuta. Nelze také přehlédnout, že například v případě, že by žalobce tuto spornou skutečnost namítl až v rámci pokračujícího řízení o dědictví po zůstavitelce a nebylo-li by možno dosáhnout mezi účastníky dohody, muselo by státní notářství (nyní soud) řízení o dědictví po zůstavitelce v souladu s ustanovením § 18 not. ř. opětovně přerušit až do rozhodnutí o této sporné skutečnosti.
Z výše uvedeného lze také dovodit, že mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení. V projednávaném případě to tedy znamená, že po dobu dědického řízení po zůstavitelce B. K. nemohlo dojít k promlčení práva žalobce namítnout neplatnost důvodů vydědění, které zůstavitelka uvedla v závěti ze dne 5. 3. 1989, jejíž součástí byla také listina o vydědění žalobce. K promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák.; o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
V rozsahu, v němž dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že „žádný provedený důkaz, ke kterému soud přihlížel – znalecké posudky, výpověď Ing. A. S., R. L., V. R., B. U. – neprokazuje, že důvody vydědění nejsou dány“, že některé důkazy soud prvního stupně „opomenul v rámci hodnocení důkazů provést“ a ani „odvolací soud se s tímto nevypořádal“, že ostatní listinné důkazy provedené soudem prvního stupně se týkaly řízení o absolutní neplatnosti závětí, a proto „nemají právní relevanci ve vztahu k žalobcem tvrzené neplatnosti jeho vydědění“, že odvolací soud „nepřihlédl shodně se soudem prvního stupně k výslechu L. P., ani tento důkaz znovu neprovedl“, a vznáší k posouzení otázku, „kdo má stran v žalobě tvrzených uvedených skutečností povinnost tvrzení a důkazní“, ačkoliv pro rozhodnutí tohoto sporu nebylo určující neunesení důkazního břemene, když k závěru o tom, že „důvody pro vydědění tak, jak jsou uvedeny v závěti sepsané B. K. a datované dne 5. 3. 1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány“, odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování, tedy že „zůstavitelka měla zajištěnu péči v době nemoci a stáří ze strany své dcery – žalované“, a jejich správného právního posouzení, dovolatelka nebere náležitě v úvahu, že těmito námitkami nezpochybňuje právní posouzení věci, ale že jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto dovolání v tomto rozsahu trpí vadami, pro které se těmito námitkami dovolací soud nemohl zabývat. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.