Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1777/2019-II, ze dne 27. 9. 2019:
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012).
V řízení bylo prokázáno, že se zůstavitel se žalobcem nestýkal (s výjimkou „ojedinělého setkání v roce 2009“, když zemřela matka žalobce) již od roku 2007 a že zůstavitel následně „neprojevil žádný zájem o další setkání či komunikaci“. Soudy v této otázce tedy rozhodly v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, neboť je zjevné, že vztah, který mezi sebou zůstavitel se žalobcem měli, byl oběma „lhostejný“ a ani neprojevili snahu o vzájemné udržování (navázání) „běžného“ příbuzenského vztahu mezi prarodičem a vnukem. Nakonec dovolací soud pro úplnost dodává, že vznáší-li žalovaný ve svém dovolání rovněž výhrady proti skutkovým zjištěním soudů a způsobu dokazování, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto se těmito námitkami nelze dále zabývat.
Namítá-li dále žalovaný ve svém dovolání, že soudy „v rozporu s hmotným i procesním právem“ nezkoumaly jiné důvody vydědění, než ty, které byly výslovně uvedeny v listině o vydědění ze dne 31. 8. 2012, dovolací soud shledal tuto námitku důvodnou.
S ohledem na výše uvedené se platnost listiny o vydědění ze dne 31. 8. 2012 sice posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení (tj. podle obč. zák.), nicméně, jak vyplývá z ustanovení § 3069 o.z., při dědění se vždy použije právo platné v den smrti zůstavitele. Oproti právní úpravě vydědění v obč. zák. je však podle o.z., platného a účinného v den smrti zůstavitele, k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Tento závěr přitom lze dovodit (i přesto, že tak není výslovně uvedeno v zákoně) z ustanovení upravujících institut vydědění (§ 1646 až § 1649 o.z., příp. § 1651 odst. 2 o.z. týkající se tzv. „vydědění mlčky“) a dále též i z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel – jako v projednávané věci – jen některý z důvodů vydědění (nepominutelný dědic o něj neprojevoval opravdový zájem, který by projevovat měl), v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s., prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění (např. že zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi anebo vedl nezřízený život). Podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění [srov. též Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 626]. Potvrdil-li tedy odvolací soud postup soudu prvního stupně, který nepřihlížel k provedeným důkazům a skutkovým zjištěním ohledně namítaného důvodu vydědění spočívajícího v „neposkytnutí potřebné péče zemřelému v době jeho stáří a nemoci“, neboť „jsou nad rámec rozhodných skutečností“, a uvedl-li, že „je třeba zásadně respektovat autonomii vůle zůstavitele, který takové důvody vydědění neuvedl“, a že „ustanovení § 1648 o.z., jehož se žalovaný dovolává, se týká jen případů, kdy zůstavitel neustanovil důvod vydědění“, nelze takový postup posoudit jako správný. Soud byl povinen k žalovaným tvrzenému důvodu vydědění žalobce provést dokazování (což, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, učinil) a na základě zjištěného skutkového stavu pak posoudit, zda byly předpoklady tohoto důvodu (neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi) naplněny či nikoli, a tedy určit, zda je žalobce, přestože vůči němu nebyl prokázán důvod vydědění uvedený v listině o vydědění ze dne 31.8.2012, dědicem zůstavitele. Na závěr dovolací soud dodává, že smysl ustanovení § 1648 o.z. spočívá zejména v tom, že podle nyní účinné právní úpravy již není předpokladem platnosti vydědění, aby zůstavitel ve svém prohlášení uvedl některý ze zákonných důvodů vydědění.