Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5781/2017, ze dne 31. 10. 2018:
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst. 1 obč. zák.)
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 obč. zák.).
Společnou domácností se ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 obč. zák. rozumí, jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí, a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněný pod č. 3 v časopise Ad Notam, roč. 2011, a pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2026/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013), soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech nebo domech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen takové skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.), a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a společně uhrazují náklady na své potřeby. Vznik a další trvání společné domácnosti nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství nadále setrvává.
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že zůstavitel byl v době své smrti rozvedený, jeho manželstvi se žalobkyní (uzavřené dne 9. 4. 1983) bylo rozvedeno na jeho návrh rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 1997, č. j. 21 C 533/95-14, který nabyl právní moci dne 9. 10. 1997; příčinu rozvratu manželství soud rozhodující o návrhu na rozvod manželství spatřoval na straně manželky (nynější žalobkyně) – navázání nové známosti, kterou udržovala, ačkoli zůstaviteli tato skutečnost vadila, proto již nejméně od roku 1994 společně nehospodařili, každý z nich hospodařil se svými finančními prostředky sám, žalobkyně dávala zůstaviteli měsíčně 500 Kč na byt, ve kterém obýval každý jednu místnost, sociální zařízení a kuchyň užívali oba, v průběhu týdne žalobkyně nosila zůstaviteli obědy z menzy od svého zaměstnavatele, které jí zůstavitel platil.
Toto soužití žalobkyně se zůstavitelem se prakticky nezměnilo ani po rozvodu manželství. Děti zůstavitel neměl, rodiče předemřeli a nebylo zjištěno, že by zanechal závěť. K dědění ze zákona ve třetí dědické skupině tak byly povolány sestry zůstavitele H. K. (žalovaná 1/) a L. V. (žalovaná 2/) a dědické právo uplatnila také L. B. (žalobkyně), jako osoba spolužijící se zůstavitelem ve společné domácnosti. Bylo také zjištěno, že rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 45 P a Nc 506/2012, 0 Nc 1410/2012-43, který nabyl právní moci dne 26.6.2013, Okresní soud v Ostravě rozhodl o omezení L. B. ve způsobilosti k právním úkonům tak, že tato není schopna uzavírat jakékoli smlouvy, hospodařit s finančními částkami a majetkem nad 500 Kč a jednat na úřadech a jiných institucích, když (podle odůvodnění tohoto rozsudku) bylo výpovědí znalce, znaleckým posudkem, zprávami lékařů, výslechem navrhovatelky i L. B. prokázáno, že „trpí kvalifikovanou duševní poruchou – slabomyslností v dolním pásmu lehké mentální retardace“, že její osobnost je „simplexně strukturovaná, nese známky sugestibility a manipulovatelnosti“, že „je schopna smysl svého jednání posoudit jen omezeně“, přičemž se nejedná o poruchu, která by vznikla jen mezi určitými daty, tato porucha není přechodná a byla přítomna i v březnu 2012.
Odvolací soud při právním hodnocení soužití žalobkyně se zůstavitelem před jeho smrtí, jak bylo zjištěno dokazováním (provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i u soudu odvolacího), respektoval závěry vyplývající z výše uvedené judikatury soudů k ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že i když žalobkyně a zůstavitel bydleli v jednom bytě, nebyla prokázána jejich vůle k vytvoření či obnovení trvalého společenství, které mezi nimi zaniklo ještě před rozvodem jejich manželství v roce 1997, a ani nelze mít za to, že by žalobkyně a zůstavitel společně uhrazovali náklady na své potřeby.
Při hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů vzaly v úvahu i duševní stav žalobkyně zjištěný v řízení o omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům, které bylo zahájeno po smrti zůstavitele. Pokud dovolatelka v dovolání namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v potaz úroveň duševního stavu zůstavitele a žalobkyně a neprovedly důkaz znaleckým posudkem, který byl na ni vypracován v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, přehlédla, že důkaz znaleckým posudkem ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Nc 1410/2012, P 840/2013, byl v dané věci proveden u jednání soudu prvního stupně dne 19. 1. 2015, a že tento soud v odůvodnění rozsudku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 82 C 91/2013-113, také reagoval na její námitku, že z důvodu svého duševního stavu nebyli se zůstavitelem schopni naplnit znaky společného hospodaření. Soud uvedl, že „jestliže byli schopni mít vlastní oddělené bankovní účty, resp. vkladní knížku, byli nepochybně schopni mít i bankovní účet či vkladní knížku společnou“, a „jestliže byli schopni nakupovat samostatně potraviny a další věci do domácnosti, byli nepochybně schopni činit tak i společně“, a také zdůraznil, že „nelze odhlédnout od mentálního postižení, zejména na straně žalobkyně, pro kterou by nepochybně bylo mnohem jednodušší, kdyby měla bankovní účet společný se zůstavitelem, event. kdyby k jejímu účtu měl zůstavitel dispoziční právo a žalobkyně by tak nemusela samostatně s účtem nakládat, samostatně si vybírat peníze a s nimi samostatně hospodařit“, a uvedl i důvody, pro které nepovažuje za nutné provádět žalobkyní navrhovaný důkaz zdravotní dokumentací zůstavitele.
S dovolatelkou lze souhlasit, že při posuzování splnění předpokladů společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout ke specifičnosti dané věci, spočívající v úrovni duševního stavu osob, které by měly společnou domácnost tvořit. K tomu však soudy obou stupňů, jak je z výše uvedeného zřejmé, přihlížely, zohlednily okolnosti konkrétního případu a zjištěnou duševní poruchu žalobkyně (pro kterou byla po smrti zůstavitele omezena ve způsobilosti k právním úkonům) promítly do svých úvah při hodnocení všech skutečností, které vyplynuly z provedených důkazů.
Vycházeje ze zjištění soudů ohledně bydlení žalobkyně a zůstavitele v jednom bytě, způsobu, jakým si zajišťovali a uhrazovali své potřeby, i ohledně mentálního postižení žalobkyně, a hodnocení zjištěného stavu věci po právní stránce, dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jestliže v rozhodné době před smrtí zůstavitele byla žalobkyně i při již tehdy existující duševní poruše zaměstnaná, byla schopna posoudit význam a povahu pracovní smlouvy, byla obeznámena se standardními společenskými normami (jak je uvedeno ve znaleckém posudku), zvládala základní každodenní úkony, byla schopna si zajišťovat základní životní potřeby, podílela se na nákladech na bydlení (jak vyplynulo z její účastnické výpovědi i výpovědí svědků v dané věci), byla schopna porozumět institutu manželství (jak vyplynulo z rozsudku o rozvodu manželství zůstavitele se žalobkyní), pak není důvod, aby pro ni neplatily základní předpoklady vyžadované v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro naplnění pojmu společné domácnosti a společného uhrazování potřeb se zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák.
Je třeba také zdůraznit, že existence společné domácnosti nezávisí na tom, zda osoby, které společnou domácnost mají tvořit, znají a chápou pojem „společná domácnost“ a jsou obeznámeny s tím, jaké jsou znaky společné domácnosti; podstatné je, zda zjištěný způsob soužití dvou či více osob znaky společné domácnosti (zjištěný dokazováním) podle okolností konkrétního případu naplní. V dané věci zjištěný skutkový stav ani při zohlednění mentální poruchy žalobkyně nesvědčí o tom, že by po zániku společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele ještě za trvání jejich manželství opět došlo (nejpozději jeden rok před smrtí zůstavitele) k vytvoření takového společenství mezi nimi, které by se dalo považovat za společnou domácnost ve výše uvedeném smyslu, a to bez ohledu na to, zda, či jak, oni sami pojem „společná domácnost“ chápali.