Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3958/2019-II, ze dne 2. 4. 2020:
Podle ustanovení § 1637 odst. 1 o.z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Předně je nutné podotknout, že ačkoliv o.z. definici zákonného pojmu „domácnost“ z předchozí právní úpravy provedené obč. zák. nepřevzal, nelze od ní zcela odhlédnout, zejména pokud z ní rozhodovací praxe soudů (průběžně reagující na změnu společenských poměrů) vycházela i při ustálení pojmu „společná domácnost“ podle ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák., který zůstal zachován i v současné právní úpravě nabývání dědictví ze zákona (§ 1637 odst. 1 o.z.). Dovolací soud proto předesílá, že nesouhlasí s názorem dovolatelky o vzniku „potřeby, aby soudní praxe tento pojem nově vymezila“.
I nadále se proto společnou domácností rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující, zda (vůbec) přichází v úvahu, aby žalobkyně sdílela společnou domácnost se zůstavitelem (a jeho registrovaným partnerem), a zda žalobkyně skutečně splňuje předpoklady pro dědění po zůstaviteli ve třetí dědické třídě podle ustanovení § 1637 odst. 1 o.z.
Dovolací soud považuje za důležité zdůraznit, že naplnění pojmových znaků společné domácnosti je pochopitelně možné i v případě soužití fyzické osoby se zůstavitelem (zůstavitelkou) jiné sexuální orientace. V konkrétním případě soužití ženy s mužem homosexuální orientace (potažmo s jeho životním partnerem) však tato situace pro nesplnění předpokladů společné domácnosti nenastala.
Žalobkyně především vytýká odvolacímu soudu, že dostatečně nezohlednil, že se zůstavitelem (a jeho partnerem) „žili v dlouhodobé koexistenci založené“ (mimo jiné) „na společném uspokojování životních potřeb, což nevylučovalo, že každý z nich byl majetkově soběstačný“, a že „byla po určitou dobu na obou partnerech závislá tím, že s jejich pomocí uspokojovala své bytové potřeby, které finančně pokryla až poté, kdy si s časovým odstupem na to postupně opatřila potřebné prostředky“. Společná domácnost předpokládá – jak již uvedeno výše – soužití dvou či více osob ve spotřebním společenství, v němž jednotliví členové přispívají podle svých schopností a možností k úhradě společných nákladů a k obstarávání společných potřeb. Společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (například poskytování výdobytků z hospodaření na statku apod.) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009]. Odvolací soud proto postupoval v souladu se zákonem (o.z.), když při posuzování ekonomické povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem (jeho partnerem) vzal v úvahu zejména, že zůstavitel a jeho partner J. P. byli „po celou dobu společného soužití zcela soběstační a finančně nezávislí“ a že sama žalobkyně, aniž by byla odkázána výživou na zůstavitele, uvedla (srov. výše taktéž dovolací námitky), že „každý z nich byl majetkově soběstačný“, neboť to (rovněž) vypovídá o jejich vztazích v době jednoho roku před smrtí zůstavitele. Naopak z hlediska posouzení dědického práva žalobkyně jsou irelevantní námitky o její dočasné finanční závislosti na obou partnerech mimo rozhodné období.
Se závěry odvolacího soudu lze souhlasit též v tom, že žalobkyni se zůstavitelem, jakož i jeho životním partnerem, bezpochyby pojilo dlouholeté přátelství, které spočívalo v tom, že „je doprovázela při nákupech“, „občas jim uvařila a v jejich bytě přespala“, „trávila s nimi některé víkendy na chatě“ a „v závěru jejich života je také doprovázela k lékaři“. Povaha takového „společenství“ však neodpovídá požadavkům na vedení společné domácnosti, ale spíše přátelské „výpomoci“.
Závěr o tom, že se v posuzované věci nejednalo o soužití žalobkyně se zůstavitelem, příp. jeho partnerem, ve společné domácnosti, podporuje v tomto případě i okolnost, že žalobkyně bydlela se synem ve svém bytě. Soužití ve společné domácnosti sice nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, avšak žijí-li spolu trvale a uhrazují-li společně náklady na své potřeby. Vzhledem k tomu, že žalobkyně bydlela odděleně, mohli tedy se zůstavitelem vytvořit takové společenství pouze za předpokladu, že by se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti by představovalo jejich jedinou společnou domácnost spojenou s úhradou společných potřeb.