Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 361/2002, ze dne 25. 2. 2003:
Zabýval se především posouzením platnosti závěti a vyšel z toho, že na sporné závěti je sice u podpisu zůstavitele V. K. uvedeno datum 20. 9. 1968, ovšem text závěti zároveň odkazuje na písemnou „dohodu“ mezi zůstavitelem a závětní dědičkou, datovanou 2. 10. 1968, která byla v řízení k důkazu čtena. Tvrzení, že tato listina byla vystavena dříve, než byla sepsána a datována závěť, a pouze nedopatřením byla opatřena nesprávným datem, se žalovaným nepodařilo prokázat, a tak zde zůstala neurčitost závěti původního vlastníka nemovitostí, pokud jde o datum, kdy byla podepsána. Pak je ovšem závěr soudu prvního stupně o neplatnosti této závěti podle § 39 a § 476 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. správný.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a k otázce platnosti závěti uvedli, že obsah jiného úkonu zůstavitele než závěti netvoří její součást a nemá na její platnost vliv. Závěť zůstavitele jinak obsahuje vše, co podle zákona obsahovat má, a samo datum 2. 10. 1968, uvedené na předložené „dohodě“ a zopakované v závěti, je nepodstatné. V řízení nebylo prokázáno, že závěť nebyla podepsána toho dne, kdy byla datována, a to by mělo být pro řešení otázky její platnosti rozhodující.
Dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud vycházel ze znění § 476 odst. 2 ObčZ účinného v době, kdy byla závěť pořizována, tedy ze znění před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., podle kterého k platnosti závěti napsané vlastní rukou je třeba, aby ji zůstavitel podepsal a uvedl v ní den, měsíc a rok, kdy ji podepsal. Zdůraznil, že v závěti, označené datem 20. 9. 1968, zůstavitel doslovně uvedl: „Podotýkám, že již za svého života jsem s ní …“ (tj. závětní dědičkou) „… učinil dohodu, podle které se stala vlastnicí věcí, uvedených v prohlášení z 2. 10. 1968“, a dodal, že ani výkladem projevu vůle zůstavitele nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že závěť byla skutečně podepsána 20. 9. 1968, neboť stejně tak je možný závěr, že toto datum není správné. Ztotožnil se tedy s názorem odvolacího soudu, že důkazní břemeno v případě rozporu mezi obsahem závěti a datem, které je v ní jako den, měsíc a rok jejího podpisu uvedeno, nese ten, kdo tvrdí, že je závěť platná, a za situace, kdy žalovaní důkaz v tomto směru nepodali, neshledal jejich námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, důvodnou.
