Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3386/2021, ze dne 24. 2. 2022:
Nejvyšší soud v dosavadní praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „obč. zák.“), zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, také uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.
Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018].
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. ust. § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020).
Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, a především dovodil, že „zůstavitel v průběhu svého života před pořízením sporné závěti sepsal 3 závěti, všechny ve formě notářského zápisu, je proto přinejmenším podezřelé, že by se až na sklonku života rozhodl sepsat závěť v jiné formě“, že „svědci nejenže jednoznačně nepotvrdili potřebný projev vůle zůstavitele, ale obsahem svých výpovědí navodili další pochybnosti o tom, že dne 4. 12. 2015 skutečně došlo k podpisu listiny připravené F. S., která byla dodatečně nalezena v nemovitosti, kterou pro svůj nepříznivý zdravotní stav zůstavitel v posledním období svého života neměl možnost a důvod navštěvovat“, a že „s ohledem na obsah později i měněných výpovědí, kdy však rozhodnými byly především ty v dědickém řízení z roku 2017 jako časově nejbližší sepisu allografní závěti, mohl přisvědčit závěru o neplatnosti závěti pro nesplnění náležitostí podle § 1534 o. z.“.