Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2806/2016, ze dne 1. 12. 2016:
Nejvyšší soud již v minulosti vícekrát judikoval, že nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu § 175n o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena jimi nabytého dědictví již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu nároků, jež měly výhodnější právo na uspokojení než pohledávka vymáhaná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1616/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1828/2009). Ani dovolatelky přitom nesporují, že veškeré zjištěné pohledávky za jejich právním předchůdcem náležely do stejné skupiny, pročež musely být v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví, jimiž se za okolností daných v posuzované věci podle § 471 odst. 2 obč. zák. řídí povinnost dědiců plnit dluhy zůstavitele, vyrovnány poměrně (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3942/2014), neboť právní postavení věřitelů při uspokojování jejich pohledávek ani zde nemůže být odlišné, než jaké by bylo v případě předluženého dědictví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3913/2015). Dovolatelky se tak nemohou proti nároku zůstavitelova věřitele na poměrné uspokojení s úspěchem hájit tím, že dědictví již vyčerpaly (disproporčním) plněním věřitelům ostatním.
Oproti mínění žalovaných se Nejvyšší soud nedomnívá, že by se podaný výklad neměl prosadit tam, kde věřitelé své pohledávky vůči dědicům uplatňují postupně, a to i s určitým časovým odstupem, nejsouce v tomto limitováni zvláštní časovou lhůtou, neboť právě v předcházení naznačenému následku spočívá pro dědice význam institutu konvokace věřitelů (viz zejména Macková, A., Sedláková, A. In: David, L., Ištvánek, F. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 885, a Mikeš, J., Muzikář, L. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011. s. 41–42). V případě, že by žalované dědickému soudu navrhly, aby vyzval věřitele k oznámení jejich pohledávek vůči zůstaviteli ve stanovené lhůtě s tím, že dědici budou věřitelům, kteří své pohledávky včas nepřihlásí, odpovídat jen potud, pokud nebude cena dědictví vyčerpána plněním na úhradu práv ostatních věřitelů (§ 175n o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), zjednaly by si tím obranu proti případným dodatečně vznášeným nárokům, jejíhož poskytnutí se nyní dožadují (viz krom jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3603/2012). Pakliže arci daného instrumentu nevyužily, je pochopitelné, že jim tato skutečnost musí jít k tíži (včetně rizika, že některého z věřitelů v důsledku nedostatečných informací o celkovém objemu závazků zůstavitele uspokojily v míře přesahující odpovědnost dědiců omezenou dle § 470 odst. 1 obč. zák., čímž však zůstala nedotčena jejich povinnost zapravit poměrně dluhy vůči věřitelům ostatním). Bylo by naopak protismyslné, pokud by ochrana plynoucí z provedení konvokace věřitelů byla dědicům přiznávána i tam, kde se zmíněný postup v dědickém řízení neuplatnil.
