Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4750/2008, ze dne 30. 11. 2010:
Úprava zakotvená v ustanovení § 471 odst. 2 je procesně provedena ustanoveními § 175t až 175v o. s. ř. (k tomuto závěru srov. též usnesení Ústavního soudu z 10. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 227/96).
Podle věty před středníkem ustanovení § 175t odst. 1 o. s. ř., je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle § 175p, soud na návrh usnesením nařídí likvidaci.
Dovolatel má sice pravdu, dovozuje-li, že zákonodárce, jestliže znění ustanovení § 471 odst. 2 občanského zákoníku formuloval tak, že „nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci,“ mínil tím užití nejen jeho ustanovení § 175v, ale i ustanovení § 175t a § 175u; mýlí se však, domnívá-li se, že „k uspokojení věřitelů, kteří měli za zůstavitelem pohledávky zajištěné zástavními právy k nemovitostem (které zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastnil) mohlo dojít pouze a jedině z výtěžku prodeje majetku zůstavitele………, tedy za situace, kdy byla řádně nařízena (a zejména regulována) likvidace, a kdy i její průběh byl ovlivňován ingerencí soudní moci.“
Nepodá-li návrh na likvidaci dědictví žádná z oprávněných osob, soudní komisař (soud) může, jsou-li splněny oba předpoklady (předlužení dědictví a neuzavření dohody podle § 175p o. s. ř.), nařídit likvidaci i bez návrhu. Zda tak učiní, závisí na posouzení všech okolností případu; likvidaci v tomto případě nařídit může, avšak nemusí. Jestliže nikdo z věřitelů (popřípadě nikdo alespoň z těch věřitelů, kteří by mohli být při rozdělení výtěžku dosaženého zpeněžením dědictví alespoň zčásti uspokojeni, je-li zřejmé, že známý majetek zůstavitele nebude postačovat ani zčásti k úhradě pohledávek uvedených v § 175v odst. 2 písm. f/ o. s. ř.) o provedení likvidace nemá zájem a jsou-li tito věřitelé srozuměni s tím, že majetek zůstavitele nabudou dědici, a jestliže dědici s tímto řízením souhlasí, není zpravidla důvod bez návrhu nařizovat likvidaci dědictví (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 1-200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1280 s.)
O takový případ šlo v souzené věci, kdy z usnesení vydaného podle § 175q o. s. ř. bylo zřejmo, že známý majetek zůstavitele nebude postačovat ani zčásti k úhradě pohledávky oprávněného, která by jako nezajištěná mohla být uhrazena jen jako tzv. ostatní pohledávka, tedy v pořadí podle § 175v odst. 2 písm. f) o. s. ř.
Protože postup podle ustanovení § 175v o. s. ř. žádná z oprávněných osob (a tedy ani oprávněný, jenž by v takovém případě byl podle § 175b o. s. ř. účastníkem řízení) nenavrhla, a protože likvidace nebyla nařízena ani bez návrhu, a poněvadž usnesením podle § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř., jímž soud schválil dohodu o vypořádání dědictví (viz č. l. 6), bylo projednání dědictví skončeno (§ 175s odst. 1 o. s. ř.), nemůže nyní – jak se nesprávně domnívá dovolatel – proběhnout „státem regulovaný právní proces spočívající ve zpeněžení majetku zůstavitele podle norem upravujících výkon rozhodnutí.“ Odvolací soud tedy rozhodl správně, jestliže usnesení, jímž soud prvního stupně exekuci s poukazem na ustanovení § 470 odst. 1 občanského zákoníku (podle něhož dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, jen do výše ceny nabytého dědictví) exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil, potvrdil.