Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2561/2020, ze dne 29. 10. 2020:
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalovaných přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobce podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uvedl zejména, že zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a navázal, že pokud je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Důraz, aby nezájem potomka o zůstavitele byl vždy posuzován s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, je zřejmý i z dalších rozhodnutí dovolacího soudu. V projednávané věci odvolací soud tuto zásadu respektoval a odůvodnil svůj závěr, že neprojevování zájmu žalobce o zůstavitelku mělo původ především v jejím nesouhlasu s výběrem jeho životní partnerky (když dokonce ona ani její manžel se nezúčastnili svatby žalobce, ačkoliv byli pozváni), od čehož pochází zhoršení vzájemných vztahů v rodině, a že „výsledky dokazování potvrdily, že sama zůstavitelka neměla o styk se žalobcem zájem“. Při tomto hodnocení odvolací soud přihlížel také k tomu, že „výsledky dokazování svědčí i o tom, že žalobce nebyl zdaleka bez chyb“, zjištěné chování žalobce však dává do souvislosti s předcházejícím narušením vztahů mezi ním a zůstavitelkou v důsledku uzavření manželství žalobce s partnerkou o mnoho let starší. Pokud pak žalovaní v dovolání citují názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, je třeba uvést, že ten dovolací soud vyslovil ve věci, jejíž skutkový stav se v mnohém odlišoval od skutkových zjištění v dané věci. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 21 Cdo 688/2006 vycházel dovolací soud ze zjištění soudů, že v listině o vydědění zůstavitel uvedl, že žalobkyně vystupuje vůči němu vulgárně, prohlásila, že ho neuznává za otce a že si na jeho družku dovolila trestuhodné urážky, a že podle výpovědí svědků si zůstavitel často stěžoval, že ho žalobkyně omezuje v bydlení, zamyká mu hlavní vchod do domu, omezuje jej v topení, v přívodu teplé vody, v užívání zahrady apod.; k tomu dovolací soud uvedl, že chování žalobkyně popsané v listině o vydědění by mohlo být naplněním důvodu vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., a označil jako nesprávný názor odvolacího soudu, že ani prokázané hrubé jednání potomka není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevení opravdového zájmu, který by jako potomek projevovat měl. V dané věci však obdobné chování žalobce vůči zůstavitelce zjištěno nebylo, proto nelze akceptovat žalovanými uplatněný dovolací důvod, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od názoru dovolacího soudu vysloveného např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 688/2006 (když jiné rozhodnutí dovolacího soudu žalovaní ani neoznačili). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že přezkoumání skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, dovolacímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a námitky vyjadřující nesouhlas s postupem soudu při dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů soudem představují jiný dovolací důvod, než je uvedený v tomto ustanovení.