Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, ze dne 26. 8. 2014:
Vzhledem k tomu, že zůstavitel S. B. zemřel dne 20.7.2006 a že ochrana oprávněného (pravého) dědice se řídí právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstaviteli, je třeba ochranu pravého dědice tohoto zůstavitele i v současné době posuzovat podle právní úpravy účinné v době smrti zůstavitele, tj. podle ustanovení § 485 a § 487 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále také jen „obč. zák.“, srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 1192/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 1614/2012).
V souzené věci odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil z důkazů provedených soudem prvního stupně, že žalobci neunesli důkazní břemeno o svém tvrzení, že podpis na listině ze dne 20.12.1997 označené jako závěť je pravým podpisem zůstavitele, a že se tudíž žalobcům nepodařilo prokázat, že listina ze dne 20.12.1997 nazvaná závěť je platnou allografní závětí zůstavitele.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že z dosud provedených důkazů (zejména ze znaleckého posudku Mgr. Niny Trojanové a z výslechu této znalkyně) nelze učinit závěr, že listina ze dne 20.12.1997 obsahuje pravý podpis zůstavitele. Předně závěr znalkyně o pravosti podpisu zůstavitele byl pouze „pravděpodobnější“, než že jde o padělek, neboť – jak uvedla sama znalkyně – pro přesnější závěr nebyl srovnávací materiál „zcela ideální“, zejména pro „nízkou četnost shodných znaků ve srovnávacích materiálech“, navíc posuzovaný podpis „nebyl obvyklý, spontánní“ a vykazoval „prvky snahy o krasopis“.
Závěr odvolacího soudu, že žalobci a) a b) neunesli důkazní břemeno ohledně jejich tvrzení, že listina ze dne 20.12.1997 je platnou závětí zůstavitele, je však přesto (zatím) předčasný, a tudíž nesprávný. Soudy obou stupňů totiž přehlédly, že nelze-li platnost závěti prokázat pravostí podpisu zůstavitele (např. proto, že závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví nejsou jednoznačné), ani výslechem svědků závěti (např. z důvodu, že se tyto osoby nepodařilo identifikovat či dohledat, ale také třeba proto, že výslech těchto osob není z různých důvodů možný), je na žalobci, který tvrdí platnost závěti, aby navrhl jiné (další) důkazy, kterými by bylo možné prokázat, že zůstavitel předmětnou závěť skutečně pořídil. O tom však musí být žalobce poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žalobce a) a b) v projednávané věci ve výše naznačeném směru nepoučil, přičemž poučení poskytnuté jim při jednání ze dne 27.10.2011 nelze považovat za dostatečné, neboť směřuje (pouze) k prokázání sporné skutečnosti týkající se pravosti podpisu zůstavitele, a protože potřebné (úplné) poučení o důkazní povinnosti neposkytl žalobcům a) a b) ani odvolací soud (podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 3 o.s.ř.), je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k uvedené vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).