Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/96, ze dne 10. 2. 1997:
Ústavní soud připomíná, že řízení o dědictví musí nutně vycházet z právních skutečností, které upravují ustanovení hmotného dědického práva. Ve smyslu ustanovení § 471 odst. 2 občanského zákoníku, pokud nedojde v případě předluženého dědictví k dohodě mezi dědici a věřiteli o tom, že dědictví bude přenecháno k úhradě dluhů, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními o.s.ř. o likvidaci dědictví, tedy § 175t až § 175v o.s.ř. Aplikaci procesních ustanovení, která je považována v ústavní stížnosti za spornou, resp. nesprávnou, Ústavní soud neshledal z hlediska ústavnosti zásahem do práva zaručujícího dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné upozornit, že záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno. Smyslem ústavněprávní garance je tedy vyloučit jakékoli pochybnosti o tomto institutu jako takovém. Na druhé straně však prá vo zaručující dědění nelze automaticky slučovat s právem vlastnit majetek tvořící předmět dědictví. Tvrzení stěžovatele, že právem na dědění je zaručována jistota zachování rodinného majetku, nemá s ohledem na výše uvedené žádné ústavněprávní opodstatnění.
Dále pak je třeba mít na zřeteli, že jakákoli jiná interpretace ustanovení § 175t o.s.ř. by vedla k potlačení práv věřitelů a nebyla by jim tak poskytnuta náležitá ochrana, což by mělo za následek porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod.
