Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 123/2020, ze dne 4. 5. 2022:
Podstatou této věci je vyřešení právní otázky, zda se v tomto případě, kdy žalobce jako nepominutelný dědic zpochybňuje pouze důvodnost svého vydědění, aniž by napadal i pravost a platnost závěti zůstavitele, jedná o spor o dědické právo, a zda bylo žalobce v tomto konkrétním případě jakožto nepominutelného dědice ve smyslu ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních adekvátní odkázat k podání v tomto řízení řešené žaloby na určení. Soud v této souvislosti úvodem konstatuje, že na v tomto řízení posuzované určovací žalobě neshledává naléhavý právní zájem a zastává názor, že za situace, kdy žalobce sporuje pouze důvody svého vydědění, a nikoliv pravost a platnost závěti zůstavitele (jak sám opakovaně uvedl), nevznikl mezi účastníky řízení faktický spor o dědické právo. Žádné další důvody vydědění nebo poznatky o eventuální trestné činnosti spáchané žalobcem ve vztahu k zůstaviteli či členům jeho rodiny pak nebyly v rámci tohoto řízení tvrzeny žádnou ze stran sporu, ani zjištěny ze spisů či z provedeného dokazování (expresivní SMS zprávy, které měl žalobce zůstaviteli posílat, nikdy nevyústily až v trestní stíhání a postih žalobce pro trestnou činnost). Soud tedy vycházel z toho, že jedinými důvody žalobcova vydědění jsou ty, které jsou popsány v zůstavitelově pořízení pro případ smrti, a že nejsou dány ani důvody dědické nezpůsobilosti žalobce (srov. ust. § 1481 a násl. občanského zákoníku – tyto závěry o neexistenci důvodů dědické nezpůsobilosti žalobce ostatně vyplývají i z konstatování soudní komisařky – viz protokol ze dne [datum] založený na č.l. 142 dědického spisu, který byl proveden k důkazu).
Žádnou jinou pohnutku (právní zájem) k podání v tomto řízení posuzované určovací žaloby, nežli pokyn soudní komisařky (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 34 D 1366/2020-172), pak žalobce v tomto řízení netvrdil ani neosvědčil.
V projednávané věci musí být na podanou žalobu na určení pohlíženo jako na žalobu, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhá prakticky pouze určení jeho postavení jako nepominutelného dědice, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázal ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. svůj naléhavý právní zájem. Takovýto naléhavý právní zájem v případě žalobce zjištěn nebyl, neboť žalobce při podání žaloby vycházel výhradně z nepřípadného pokynu soudní komisařky a žádný jiný naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě netvrdil ani neprokázal. Naléhavý právní zájem nelze dovozovat pouze z odkazu soudní komisařky nebo ze samotné možné existence práva nepominutelného dědice, neboť postavení osoby nepominutelného dědice je zajištěno procesním právem v rámci ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních.
Pokud je tedy na podání žaloby na určení, že je dědicem ze zákona, soudním komisařem odkázán tzv. nepominutelný dědic, a to postupem podle ust. § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, nemůže takovéto usnesení soudního komisaře založit žádné právní účinky – jestliže totiž žalobce jakožto nepominutelný dědic nezpochybňuje platnost zůstavitelova pořízení pro případ smrti a své právo spojuje jen s tvrzenými skutečnostmi o důvodech neplatnosti vydědění, nevzniká spor o dědické právo a nejedná se o určovací žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Není-li pak tvrzen a prokázán jiný naléhavý právní zájem na požadovaném určení, což se v tomto řízení nestalo, nelze naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovat pouze z toho, že byl žalobce na podání této žaloby odkázán, ani ze samotné možné existence práva žalobce jako nepominutelného dědice. Jak bylo konstatováno, procesní postavení nepominutelných dědiců je zajištěno samotným ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních (podle něhož se nepominutelný dědic stává účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm mimo jiné o vypořádání jeho povinného dílu), a vzhledem k tomu dospěl zdejší soud k závěru, že žalobce nemůže mít na jím požadovaném určení účastenství (postavení) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli naléhavý právní zájem. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalobce podal žalobu na určení na základě právně neúčinného odkazu pozůstalostní soudní komisařky. Soud doplňuje, že účastenství žalobce v pozůstalostním řízení je patrno i z provedeného dokazování, z něhož je očividné, že žalobce byl ze strany soudní komisařky jako účastník dědického řízení veden a toto postavení mu svědčilo. Odkaz na podání této určovací žaloby tak zdejší soud nepokládá za adekvátní, jak bylo uvedeno.
Ust. § 1673 odst. 2 občanského zákoníku, ve spojení s procesním ust. 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, se dle názoru soudu vztahuje pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikne faktický spor o dědické právo, což není tento případ. Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ust. § 1654 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, jako v případě žalobce, věřitelem povolaných dědiců – nesvědčí mu tudíž dědické právo po zůstaviteli, ale právo věřitele, který může právoplatného dědice (v tomto případě žalovanou) případně žalovat o vyplacení povinného dílu v penězích.
V rámci této věci se žalobce jako nepominutelný dědic zůstavitele domáhá v zásadě toliko svého povinného dílu, a to prostřednictvím argumentace, kterou zpochybňuje důvodnost jeho vydědění, avšak současně uznává platnost zůstavitelem sepsané závěti, ve které zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou svou tehdejší manželku (macechu žalobce), případně svou dceru. Dle názoru soudu je tedy na místě učinit závěr, že v této věci mezi účastníky řízení nevznikl spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelného dědice (žalobce) na povinný díl. Jak již soud avizoval, je-li na podání určovací žaloby ve smyslu ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takovýto odkaz založit žádné právní účinky, neboť výsledkem takto indikovaného sporného soudního řízení není vyřešení otázky dědického práva. I kdyby byla v řízení o této žalobě určena nedůvodnost vydědění žalobce, ničeho by to nezměnilo na okruhu dědiců zůstavitele, který byl stanoven závětí, jejíž platnost ani pravost žalobce nesporuje. Dlužno také podotknout, že v této kauze zůstavitel pro případ smrti pořídil ve formě veřejné listiny, což zvyšuje důvěryhodnost tohoto jeho úkonu.
Žalobcova práva v rámci pozůstalostního řízení po zůstaviteli jsou pak zajištěna tak, jak již bylo výše naznačeno, tj. procesním právem v rámci ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních. V části pozůstalostního řízení, v níž se řeší vypořádání povinného dílu, se soudní komisař zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelného dědice v rámci pozůstalostního řízení. Pokud nebude žalobcovo právo na povinný díl uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení (např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu), může se žalobce jako nepominutelný dědic zůstavitele ve smyslu ust. § 1654 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku domáhat žalobou vůči dědici zůstavitele (žalované) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se pak bude ve sporném řízení zahájeném takovouto žalobou na plnění v rámci předběžné otázky zabývat i tím, zda byl žalobce vyděděn po právu či nikoli.
Bude-li tedy žalobce jakožto nepominutelný dědic v pozůstalostním řízení po zůstaviteli žádat svůj povinný díl, bude s ním v řízení o pozůstalosti nadále pokračováno jako s účastníkem řízení ve smyslu ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních, a to potud, jde-li o soupis pozůstalosti, o určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. V řízení o pozůstalosti bude pak třeba posoudit, zda lze otázku povinného dílu v rámci řízení o pozůstalosti vyřešit. Jestliže se bude jednat o otázku skutkovou, ukončí soudní komisařka účast nepominutelného dědice (žalobce) podle ust. § 7 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních a opět jej odkáže na podání sporné žaloby – jak bylo naznačeno, jednalo by se však o žalobu na plnění, která má v návaznosti na vše výše uvedené přednost před určovací žalobou, kterou žalobce podal v této věci – žalobce by na plnění případně žaloval z pozice věřitele dědice zůstavitele (žalované) a v tomto řízení by pak byla jakožto předběžná otázka eventuálně posuzována důvodnost jeho vydědění.
Ohledně výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ust. § 180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, zdejší soud pro úplnost zdůrazňuje, že nepominutelní dědicové ve smyslu ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, a to již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.
S přihlédnutím k relevantní judikatuře (zejména k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 nebo k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2836/2019) zdejší soud tedy uvádí, že nepokládá podanou žalobu za důvodnou. Dospěla-li soudní komisařka v pozůstalostním řízení po zůstaviteli k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl spor o dědické právo, a odkázala-li proto žalobce dle ust. § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních k podání této určovací žaloby, nelze tento její postup považovat za zcela přiléhavý. Za situace, kdy občanský zákoník ani zákon o zvláštních řízeních soudních neobsahuje konkrétní ustanovení o tom, jak postupovat ve sporu ohledně platnosti žalobcova vydědění, nezbývá než řešení hledat v ust. § 1654 odst. 1 věty první občanského zákoníku a v zásadě, vyplývající z ust. § 80 o.s.ř., dle níž nelze žalovat na určení, je-li možné žalovat na plnění. Pokud žalobce bude na tvrzeních o nedůvodnosti svého vydědění trvat, může svá práva uplatnit v rámci žaloby na plnění tak, jak bylo výše popsáno. Soud si v tomto kontextu dovoluje pouze podotknout, že z obsahu dědického spisu není patrno, že by zůstavitelova pozůstalost vykazovala nějaká vyšší aktiva – spíše je tomu naopak.
Soud vzhledem k uvedenému uzavírá, že otázkou platnosti žalobcova vydědění se v tomto řízení zevrubněji nezabýval, jelikož ať by byl jeho závěr v tomto ohledu jakýkoliv, nemohl by ničeho změnit na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí zůstavitele, jejíž platnost ani pravost žalobce nesporuje. Soud tedy o podané určovací žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.