Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4543/2018, ze dne 30. 10. 2019:
Od nabytí dědictví zůstavitelovými dědici a od připadnutí dědictví státu z důvodu tzv. odúmrti je třeba odlišovat případy, kdy dojde k zastavení řízení o dědictví, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal majetek jen nepatrné hodnoty (srov. § 175h OSŘ), nebo kdy dojde ke schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů [srov. § 471 odst. 1 obč. zák. a § 175q odst. 1 písm. c) OSŘ]. I když rovněž v těchto případech platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do právní moci usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (už proto, že majetek „nemůže zůstat bez vlastníka“ ani v této době), je současně nepochybné, že žádný ze zůstavitelových dědiců (z titulu dědického práva) a ani stát (z důvodu tzv. odúmrti) nemohou nabýt žádnou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ze zůstavitelova majetku; bylo-li řízení o dědictví zastaveno a majetek nepatrné hodnoty vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nebo byla-li schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, došlo k nabytí zůstavitelova majetku na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§ 132 obč. zák.) a žádný z těch, kdo tímto způsobem nabyl vlastnictví, neodpovídá za dluhy zůstavitele, za přiměřené náklady jeho pohřbu a samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo usnesení o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nabyla právní moci, a to už proto, že nejsou zůstavitelovými dědici a ani nabyvatelem tzv. odúmrti, který by odpovídal za dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic.
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, soud na návrh nebo i bez návrhu usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (srov. § 471 odst. 2 a § 472 odst. 2 obč. zák. a § 175t odst. 1 OSŘ).
O nařízení likvidace vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (§ 175t odst. 2 OSŘ).
V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§ 175t OSŘ), provede ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku a výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku rozvrhne mezi zůstavitelovy věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované podstaty. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, nelze již postupovat podle ustanovení § 175p až 175s OSŘ (srov. § 175t odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. § 175q odst. 1 OSŘ), a to i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo) předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace dědictví. Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o připadnutí „nezpeněžitelného“ majetku státu, považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období „nemůže zůstat bez vlastníka“), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku.
Zpeněžení zůstavitelova majetku soud provede při likvidaci dědictví způsoby vypočtenými v ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ. O majetku, který se nepodařilo zpeněžit, soud rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (§ 175u odst. 2 OSŘ); vlastnické právo stát získává na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na případnou pohledávku, kterou by stát měl za zůstavitelem.
Dojde-li ke zpeněžení majetku zůstavitele, soud provede rozvrh jeho výtěžku mezi věřitele (srov. § 175v odst. 1 OSŘ). Poté, co byl zůstavitelův majetek zpeněžen, rozdělí se získaný výtěžek mezi zůstavitelovy věřitele k úhradě jejich pohledávek; pravidla tohoto rozvrhu výtěžku jsou uvedena v ustanovení § 175v odst. 2 a 3 OSŘ. Pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění (srov. § 175v odst. 4 věta první OSŘ).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, které bylo uveřejněno pod č. 23 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1318/2015, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4639/2016).
Současně platí, že s ohledem na smysl a účel likvidace dědictví, ve které jde primárně o uspokojení věřitelů zůstavitele, na toho, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, nebo na stát, jemuž podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, společně s majetkem nepřešlo zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo, neboť majetek zůstavitele takto přešel na jiného (na stát), aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení nebo připadnutí státu) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek věřitelů; v zákonné úpravě likvidace dědictví (rozvedené shora) zde nelze nacházet oporu k tomu, aby se činil rozdíl mezi majetkem zůstavitele, který zpeněžením přešel na jiného, a „nezpeněžitelným“ majetkem zůstavitele, který připadl státu proto, že po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“. Zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který patřil zůstaviteli, stejně jako samotné neuspokojené pohledávky, v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniká pravomocným skončením likvidace (právní mocí usnesení o rozvržení výtěžku likvidace).
Z uvedeného současně plyne, že na „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, který podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl státu, nelze vést exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele, neboť zástavní právo zaniklo.
Z podaného výkladu pro poměry projednávané věci – s ohledem na shora uvedené skutečnosti – vyplývá, že nemovitosti, které byly postižené nařízenou exekucí prodejem zástavy, stát (povinná) nenabyl jako odúmrť ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák., nýbrž na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§ 132 obč. zák.) o připadnutí majetku zůstavitele M. F., který se nepodařilo zpeněžit v rámci likvidace dědictví, vydaného podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ. Povinná proto nejenže neodpovídá za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, jakož i za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získala vlastnické právo, ale v souvislosti s připadnutým majetkem na ni nepřešlo ani zajištění neuspokojené pohledávky oprávněného spočívající v zástavním právu na nemovitostech, které spolu s touto pohledávkou (uspokojenou z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku v rámci likvidace dědictví jen částečně) v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniklo pravomocným skončením likvidace dědictví. Jestliže zástavní právo zaniklo, nelze k uspokojení pohledávky oprávněného vést exekuci na majetek povinné, který jí takto podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl; pohledávka oprávněného, která jeho právní předchůdkyni vznikla proti zůstaviteli M. F., mohla být uspokojena jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku. Byla-li přesto exekuce prodejem zástavy nařízena (usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 53 EXE 1475/2013-167, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 10 Co 858/2016-195), je na místě postupovat podle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř., které stanoví, že výkon rozhodnutí prodejem zástavy bude zastaven také tehdy, jestliže zaniklo zástavní právo.