Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5623/2015, ze dne 26. 10. 2016:
Již z jazykového výkladu je zřejmé, že „spornost“ aktiv dědictví ve smyslu ust. § 175k odst. 3 OSŘ (obdobně jako „sporné“ řízení podle ust. § 175y odst. 1 OSŘ) vyžaduje k pojmovému naplnění více než jediného účastníka řízení. Spor o zařazení pohledávky zůstavitele do aktiv dědictví, resp. o určení její výše tak, jak je předestírán dovolatelkou v posuzovaném případě, totiž může ve smyslu § 175k odst. 3 OSŘ nastat jen tehdy, uvedou-li účastníci odchylné skutkové verze o majetku, přičemž verze alespoň jednoho účastníka odůvodňuje zařazení a verze jiného účastníka nezařazení majetku do aktiv dědictví (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 24 Co 127/2002, které bylo publikováno v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 2003). Tak tomu ovšem v projednávané věci není, neboť účastnicí dědického řízení je dovolatelka sama.
Zároveň je třeba konstatovat, že nelze přisvědčit dovolatelce v tom, že její postavení „naprosto vylučuje“ možnost jakkoliv zpochybnit výši aktiv dědictví stanovenou soudem, neboť i jediný účastník dědického řízení se může domáhat (ne)zařazení majetku zůstavitele do dědictví po zůstaviteli, avšak za předpokladu, že tak činí – podle okolností případu – námitkami právně posouditelnými, nezakládajícími nutnost postupu podle § 175k odst. 3 OSŘ (obdobně k možnosti zařazení dluhu do pasiv dědictví proti vůli pouze některého z dědiců srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 24 Co 196/98, které bylo publikováno v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998, podle něhož proti vůli dědiců nebo jen některého z nich může být do pasiv dědictví zařazen dluh zůstavitele tehdy, mají-li námitky dědice proti dluhu takový charakter, že již na základě právního posouzení nemohou obstát; např. popírá-li dědic, že by někdy existoval dluh, přiznaný pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu).
Argumentaci dovolatelky nicméně lze akceptovat v tom, že její postavení v dědickém řízení je „specifické“, a to v první řadě proto, že je účastníkem jediným (potud má stejné postavení jako jakýkoliv jiný jediný účastník dědického řízení), dále rovněž z důvodu, který sama předestírá, tj. že se jedná o stát. Je-li stát povolán za dědice závětí, má stejné postavení jako jiný dědic, a může tedy i dědictví odmítnout. Toto právo mu však nepřísluší, připadne-li mu dědictví, které nenabyl žádný dědic (§ 462 obč. zák.). I stát nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy. V případě, že není závětí povolaným dědicem, ale zůstavitelův majetek mu připadl jako odúmrť, je v odpovědnosti za dluhy, oproti dědicům zvýhodněn (§ 472 odst. 2 obč. zák.). Stát totiž platí zůstavitelovy dluhy penězi z dědictví; není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věcí, které jsou předmětem dědictví a svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout, nebylo-li dědictví již pravomocně skončeno a připadá-li státu dědictví jako celek, likvidaci dědictví. Stát rovněž může, na rozdíl od jiných účastníků dědického řízení, navrhnout likvidaci nepředluženého dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (§ 175t odst. 1 část věty první za středníkem OSŘ). O možnosti tohoto postupu i v projednávané věci odvolací soud dovolatelku správně uvědomil ve svém rozhodnutí a dovolatelka jí rovněž využila, když k jejímu návrhu ze dne 24. 9. 2015 (odůvodněnému tak, že „ačkoliv dědictví není předluženo, zůstavitel nezanechal prakticky žádné peníze k úhradě peněžitých dluhů“) byla usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 10. 2015, č. j. 31 D 36/2011-283, nařízena likvidace dědictví.