Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2006/2012, ze dne 25. 6. 2013:
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007, uveřejněném pod č. 15/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ztratí-li po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, která nezanechala žádné dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo jejíž dědictví nenabude (nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic, soud rozhodne (§ 107 o. s. ř.) o tom, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se státem, jen tehdy, bylo-li pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle ustanovení § 462 obč. zák. Ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu. Dědické řízení totiž může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, a soud může též nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo.
Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalovaném 2) dosud neumožňoval pokračování v řízení. Odvolací soud měl vyčkat výsledku dědického řízení (vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 13 D 116/2011). Stát (Českou republiku) mohl určit za procesního nástupce žalovaného 2) teprve tehdy, jestliže již bylo pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu.