Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 82/82, ze dne 27. 1. 1983:
Otázka právního důvodu dědění je v této věci závislá na posouzení platnosti závěti zůstavitele ze 14. 6. 1972. Stížnost pro porušení zákona vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení formální náležitosti závěti, spočívající v úplnosti vlastnoručního podpisu zůstavitele, který závěť podepsal jen příjmením ve spojení s titulem „JUDr.“.
Občanský zákoník, 1) ani jiný právní předpis neobsahují ustanovení o tom, jakým způsobem a v jakém rozsahu musí zůstavitel připojit pod obsah závěti svůj vlastnoruční podpis, aby bylo možné považovat tento právní úkon za platný z hlediska ustanovení § 476 odst. 2 o. z. Při výkladu tohoto ustanoveni je třeba za podstatné považovat spolehlivé zjištění toho, že podpis na závěti pochází od zůstavitele a že je dán v takové formě, aby nebylo pochybností o totožnosti zůstavitele. Jde však zejména o to, aby pisatel závěti byl zcela jednoznačně určen. V řízení nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by závěť nepocházela od zůstavitele a že by ji sám nepodepsal. Pokud se proto pod závěť podepsal jako „JUDr. K.“ a nepřipojil současně i své jméno E. (obsažené jen v textu závěti společně s rokem narození), nelze z této skutečnosti dospět k závěru, že požadavek podpisu zůstavitele není dán. Podpis zůstavitele pouze příjmením ve spojení s jeho titulem, za situace, kdy o totožnosti tohoto vlastnoručního podpisu nejsou pochybnosti, vyhovuje požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 476 odst. 2 o. z.
Závěť zůstavitele proto splňuje předpoklady platného právního úkonu. V projednávané věci tedy došlo jednak k dědění ze závěti a jednak k dědění ze zákona, neboť závětní dědička L. K. prohlášením z 22. 11. 1976 u státního notářství dědictví odmítla po poučení ve smyslu ustanovení § 463 a násl. o. z. Státní notářství však v rozporu s ustanovením § 461 odst. 2 o. z. vycházelo z názoru, že na uvolněný dědický podíl namísto této závětní dědičky nastupují v celém rozsahu pouze její potomci, tj. vnučky zůstavitele L. H., Z. Č. a B. D. Opomnělo však, že byla-li nabyta ze závěti jen část dědictví, nabyly zbývající části obě pozůstalé děti syna zůstavitele E. K. (který je současně závětním dědicem) a za dceru zůstavitele L. K. vstoupily do jejího podílu tři vnučky zůstavitele. Ze zákona nedědily proto, jak státní notářství nesprávně dovodilo, pouze tyto vnučky, ale současně s nimi i syn zůstavitele. Vypořádání dědictví státním notářstvím proto nerespektovalo výši dědických podílů jednotlivých dědiců. Toto jeho pochybení neodstranil ani odvolací soud, poněvadž vycházel z jiného právního názoru při posouzení otázky platnosti závěti.
Z uvedených důvodů státní notářství porušilo svým rozhodnutím zákon v ustanoveních § 461 odst. 2 a § 484 odst. 1 o. z. a § 39 odst. 3 not. ř. a odvolací soud pak navíc v ustanovení § 476 odst. 2 o. z.
